Úžlabinský blog: Adaptační kurz 2020

První ráno na adaptačním kurzu

Probudil jsem se do neznámé místnosti; chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem. Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla to dřevěná chatka se čtyřmi palandami a v tu chvíli mi to došlo: jsem na adapťáku. Z minulého dne si pamatuji jména některých svých spolužáků – spolubydlících.

Nejsem první vzhůru - na druhé straně místnosti vidím hrát Ondru na telefonu. Otevírám skřínku, kam jsem si večer položil mobil, podívám se a zjistím, že mám ještě 20 minut čas, než se sejdeme u snídaně. Lehnu si na postel a přemýšlím, myšlenkami jsem se dostal do včerejšího dne, konkrétně do doby, kdy jsem přišel s geniálním vtipem; Zdeněk, který spí nade mnou, má postel, která jako jediná nemá přišroubovaný žebřík, a tak jsem ho sundal a schoval. Když spolužák přišel, až po chvíli ho našel, ale do té doby jsme se všichni dost nasmáli.

Taky jsem si vzpomněl, jak přišel někdo od vedle a vysadil nám dveře… A hned potom nám ukradli lavičku, která byla před chatkou, no, tady bude ještě sranda.

Když jsem byl vytržen z přemýšlení, byli už všichni vzhůru a připravovali se na snídani, taky jsem začal. Za chvíli jsme vycházeli z chatky, a já si říkal: Ještě dva dny!

Teodor Slavík, I1.B

Adaptační kurz

Před odjezdem na adaptační kurz byl sraz před školou. Pár lidí sice nejelo, ale to nám nebránilo v zábavě. Cesta byla docela dlouhá a do kempu jsme šli pěšky. Když jsme dorazili, byly nám přiděleny chaty. Já byl v chatě se čtyřmi Jany, Ondrou a Davidem.

Na chatce jsme se lehce skamarádili, protože jsme všichni video hráči. Prvních pár aktivit s instruktorem bylo hlavně na poznávání jmen. Třeba ta, kdy se použije prostěradlo: dva žáci si sednou naproti sobě, prostěradlo, které mají mezi sebou, se pustí a kdo řekne jméno toho druhého dříve, vyhrál. Potom byla večeře a další hra. A šli jsme na chatky a hráli s kamarády Among us.

Druhý den byl plný dalších aktivit. Jedna z nich byla stavění voru. Měli jsme k dispozici 4 velké duše od pneumatiky, 6 klád a 10 provazů. Na vor se mělo vejít nás 27 a pan profesor třídní. Pro mě bylo jednoduché se zapojit, protože s uzly mám zkušenosti. Vor jsme postavili docela rychle, ale dostat se po řece na druhý břeh a zpět byl docela problém. Chvíli nás to unášelo po proudu, ale pak jsme se chytili a dojeli tam a zpět. Po této náročné zkoušce jsme šli na večeři a přišlo další večerní hraní her v chatce.

Poslední den už se balilo, ale ještě před odjezdem jsme si užili poslední aktivitu. Bylo to stavění padáku pro vajíčko. Všem to šlo dobře, ale dvě vajíčka nepřežila.

Kvůli technickým potížím našeho autobusu jsme museli počkat na nový, a pak jsme se rozjeli domů.

Vít Babický, I1.B

Naše seznámení

Když jsem přišel první den do školy, nebyl jsem si úplně jistý ostatními spolužáky. Nebyl jsem si jistý tím, kdo se bude jak chovat a s kým bych se měl bavit. Naštěstí mám ve třídě další tři kamarády, které znám ze základní školy. Jen s těmi jsem se bavil celý první týden - až do adaptačního kurzu.

Když jsme přijeli na Garnataurus, byl jsem překvapen, jak se všichni spolužáci chtěli nějakým způsobem seznámit. Chatičky byly po osmi, proto jsme vzali ještě další čtyři spolužáky k sobě. Rychle jsme si na sebe zvykli a začali jsme se bavit a společných zájmech.

Čekaly nás společné aktivity, abychom se navzájem jako třída lépe poznali a naučili se spolupracovat. Tyto aktivity byly určitě užitečné, celé to pak završilo stavění voru.