sobota 12. ledna 2013

Japonská puška - II. díl

Předchozí díl zde...


O několik týdnů poději, ostrov Okinawa

Už bylo na čase! Do skladu proudí zástupy vojáků a fasují zbraně. Konečně se dostanu z tohoto temného místa. Konečně jdu do akce a mohu dělat to, pro co mě stvořili – střílet a zabíjet. Sleduji nekončící kolonu vojáků a s úžasem je pozoruji. Vidím skutečné vojáky, odhodlané bojovat a zemřít. V jejich očích vidím strach a úzkost, ale i odvahu a statečnost.

Teď jen počkat, který z nich si jako svoji zbraň vybere mě. Čekám, až si mě někdo z těch vojáků všimne. Výborně, zdá se, že jeden z vojáků se na mě dívá a pomalu jde ke mně. Jeho pohyby jsou pomalé a opatrné. Pozorně jsem se podívala do jeho tváře. Je hodně mladý – na vojáka. Natáhl ke mně ruku. Jeho první dotek byl dost... nervózní. Bylo to nepatrné, ale bylo cítit, jak se mu třesou prsty. Pevně mě uchopil a zvedl mě. Celkem mě překvapilo, jak drží pušku. Tak pevně a sebejistě, jak jsem to ještě u žádného vojáka nezažila. Myslím, že z nás bude dobrý tým. Po chvíli slyším jiného vojáka, jak na mého nového majitele volá. Oslovil ho Hideki.

Takže konečně znám jméno vojáka, který si mě vybral. Ten druhý se jmenuje Kiryo [kirjó]. Chvíli se spolu bavili. Dle rozhovoru soudím, že se znali už dlouho před válkou. Očividně jsou to dobří přátelé. Po chvilce Kiryo odchází a Hideki právě fasuje zásobníky s municí. Mezitím si mě pověsil na záda. Hideki si zásobníky uschoval do pouzder na opasku a ještě dostává katanu, příruční pistoli a příděl granátů. Předpokládám, že zbytek věcí, jako třeba lano, vodu, příděl jídla nebo obvazy má v batohu, který se mu houpe na zádech, hned vedle mě. Jakmile Hideki vše vyfasoval, vyšel ven ze skladu. Ach můj bože, to je nádhera! Konečně vidím denní světlo, konečně na svém dřevě cítím svěží vítr. Jak už jsem řekla, je to nádhera.

Hideki míří k nákladnímu vozidlu, kde čeká skupina dalších vojáků, pravděpodobně jeho jednotka. Houpu se na zádech, takže mám špatný výhled, ale občas něco postřehnu. Můj pohled utkvěl na vojákovi, který se od ostatních lišil. Za opaskem měl pouze katanu a pistoli, na sobě letní uniformu a na hlavě čapku s krátkým kšiltem. Hádám, že jde o velitele Hidekiho oddílu. Což se potvrdilo, když tomu muži Hideki mlčky zasalutoval a zařadil se k ostatním. Nedozvěděl jsem se jeho jméno, ale na chvíli jsem mu viděl do tváře. Myslím, že zažil tolik bitev, že si to nedovedu ani představit. Nejspíš je to muž na svém místě.

Dozvídám se zajímavé věci. Většina vojáků, které jsem viděla, se připravuje na obranu tohoto ostrova – Okinawa. Naše mužstvo má však úkol připojit se k 12. pěší rotě, která má za úkol posílit obranu ostrova Iwo Jima. Míříme tedy do přístaviště, kde už se nakládají lodě. Když se Hideki dozvěděl, kam míříme, znervózněl. Prsty se mu opět začaly třást. Co je na Iwo Jimě tak špatného? Opravdu by mě to zajímalo, jelikož sleduji ostatní vojáky a pozoruji stejně reakce. Strach, napětí a nervozita. Ať už se na tom ostrově bude dít cokoliv, bude to důležité... a já chci být u toho. Vozidlo vyráží a Hideki si mě pokládá vedle sebe. Jsem zvědavá a plná očekávání. Ale mám-li být upřímná, ohledně Iwo Jimy mám špatný pocit. Nikdo nic neříká, protože nikdo neví, co se tam děje. A já nemám ráda, když nevím, co se děje.

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Pokračování příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat