Předchozí díl zde...
O několik týdnů poději, ostrov Okinawa
Momentálně ležím
v kajutě a nic se neděje. Hideki je bůh ví kde, stejně tak jeho
spolubydlící Kiryo, Matano, Ogawa, Irawashi a Keiji [kejdži].
Během plavby jsem poslouchala jejich rozhovory. Vyprávěli si různé
historky z jejich výcviku, diskutovali nad inteligencí Američanů,
občas se o něčem pohádali, ale zdálo se mi, že se záměrně
vyhýbají rozhovoru o Iwo Jimě. Nevím, co si o tom mám myslet.
Během jednoho rozhovoru si jednotliví vojáci postupně
prozrazovali svá největší tajemství, jakoby se už neměli
vrátit. Pokud budou takto přemýšlet, mohou si rovnou vykopat
hrob. Ve válce je nutné se soustředit, na pochybnosti není čas.
Ovšem tohle asi nikdy nepochopím. Sakra, vždyť jsem jenom puška.
Někdy ve volném čase přemýšlím, co si myslí ostatní pušky a jestli vůbec dokáží přemýšlet jako já. Je to celkem irelevantní, ale rozhodně je to záhada, přinejmenším pro mě. Slyším kroky. Po chvilce se otevírají dveře kajuty a vstupuje Hideki a Irawashi. Tváří se dost vážně. Stalo se snad něco? Sedli si naproti sobě a začali spolu mluvit. Nevěnovala jsem rozhovoru moc velkou pozornost, ale jen do té doby, než jeden z nich řekl Iwo Jima. Konečně mají odvahu o tom mluvit. Začínají diskutovat o tom, co je na ostrově čeká a proč je tam posílají. Zdá se, že ani jeden z nich neví, co se vlastně děje, přesně jak jsem si myslela.
Nadřízení mají ve zvyku zatajit důležité informace, to kvůli morálce. Ale něco mi říká, že v tomto případě by informace neuškodily. Naopak mám pocit, že vojáci jsou bez informací nervóznější, ale to nebudu soudit. Ani nemohu. Irawashi a Hideki zrovna domluvili. Oba se zvedli a odešli. Po chvilce se vrátil Hideki sám. Lehl si na své lůžku a přitáhl si k sobě batoh. Vyndal z něj helmu. Otočil jí, jakoby si ji chtěl nasadit, ale místo toho do ní dal ruku a cosi hledal. Chvíli jsem nechápala co dělá. Po chvilce vytáhl lehce zmuchlanou fotografii, na které byla nějaká dívka. Hideki se na ni upřeně podíval a v tomto stavu zůstal dobré dvě minuty. Teprve pak se probral do reality a uschoval fotku opět do bezpečí helmy, kterou vrátil zpět ke svým věcem. Otočil se na bok a zavřel oči. Během chvíle usnul.
Přemýšlím, kdo to byl na té fotografii. Jeho žena? Sestra? Nevím. Každopádně ten pohled, kterým se na ni podíval, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Myslím, že pomalu začínám chápat lidské emoce. Tedy alespoň jejich smysl. Ale mám teď důležitější věci na přemýšlení, například Iwo Jimu.
Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)
Někdy ve volném čase přemýšlím, co si myslí ostatní pušky a jestli vůbec dokáží přemýšlet jako já. Je to celkem irelevantní, ale rozhodně je to záhada, přinejmenším pro mě. Slyším kroky. Po chvilce se otevírají dveře kajuty a vstupuje Hideki a Irawashi. Tváří se dost vážně. Stalo se snad něco? Sedli si naproti sobě a začali spolu mluvit. Nevěnovala jsem rozhovoru moc velkou pozornost, ale jen do té doby, než jeden z nich řekl Iwo Jima. Konečně mají odvahu o tom mluvit. Začínají diskutovat o tom, co je na ostrově čeká a proč je tam posílají. Zdá se, že ani jeden z nich neví, co se vlastně děje, přesně jak jsem si myslela.
Nadřízení mají ve zvyku zatajit důležité informace, to kvůli morálce. Ale něco mi říká, že v tomto případě by informace neuškodily. Naopak mám pocit, že vojáci jsou bez informací nervóznější, ale to nebudu soudit. Ani nemohu. Irawashi a Hideki zrovna domluvili. Oba se zvedli a odešli. Po chvilce se vrátil Hideki sám. Lehl si na své lůžku a přitáhl si k sobě batoh. Vyndal z něj helmu. Otočil jí, jakoby si ji chtěl nasadit, ale místo toho do ní dal ruku a cosi hledal. Chvíli jsem nechápala co dělá. Po chvilce vytáhl lehce zmuchlanou fotografii, na které byla nějaká dívka. Hideki se na ni upřeně podíval a v tomto stavu zůstal dobré dvě minuty. Teprve pak se probral do reality a uschoval fotku opět do bezpečí helmy, kterou vrátil zpět ke svým věcem. Otočil se na bok a zavřel oči. Během chvíle usnul.
Přemýšlím, kdo to byl na té fotografii. Jeho žena? Sestra? Nevím. Každopádně ten pohled, kterým se na ni podíval, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Myslím, že pomalu začínám chápat lidské emoce. Tedy alespoň jejich smysl. Ale mám teď důležitější věci na přemýšlení, například Iwo Jimu.
Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)
Žádné komentáře:
Okomentovat