Japonská puška IV.

Předchozí díl zde...

O necelé tři hodiny později, pobřeží ostrova Iwo Jima

Hideki se zrovna probouzí. Ostatní už se oblékají do uniforem a připravují si svoji výbavu. Už musíme být u Iwo Jimy. Nemohu se dočkat, až ten záhadný ostrov uvidím na vlastní oči. Hideki, odpočatý po dlouhé cestě, si zapíná uniformu a vyndavá z batohu helmu. Opět se dívá na fotku, ale tentokrát jen krátce. Hned ji zase schoval a helmu si nasadil. Upevnil ji a zapnul popruh. Teď se podíval na mě. Popadl mě i munici vedle a zavěsil mě na záda. Mezitím už byli všichni kromě Keijiho připravení, během několika sekund už byl připraven i on. Hideki vyšel z kajuty. Nemohl se téměř hnout, chodba byla plná jiných vojáků.

Všimla jsem si, že se k nám někdo prodírá davem. Byl to ten muž, kterému Hideki salutoval na Okinawě. Konečně se dozvídám, kdo to je. Poručík Takashimo. Pozdravili se a oba dva se vydali skrz dav nedočkavých vojáků na horní palubu, kde muži obsazovali čluny. Rozhlížím se, zda neuvidím nějakou známou tvář. Chvíli mi trvá, než si konečně všímám člunu, kde je Matano, Kiryo, Ogawa, Irawashi i Keiji. Všiml si toho člunu ale i Hideki? Zamířil k němu, takže ano. Takashimo se držel v blízkosti. Oba si vlezli do člunu. Poté jsem si všimla, jak dává poručík někomu signál. V tu chvíli se začal člun pomalu spouštět dolů.

Chvíli trvalo, než se spodek člunu konečně dotkl mořské hladiny. Člun byl uvolněn a zamířil přímo k pobřeží. Tam jsme dorazili zhruba za deset minut. Rozhlížím se kolem a jsem zmatená. Iwo Jima není nic jiného než vyprahlý, ničím nezajímavý kus tmavé a suché země. Co na tomto místě může být tak důležité? Všude vidím opevnění, bunkry, kulomety a zátarasy. Hideki se svým oddílem vystupuje ze člunu a míří směrem k hlavnímu operačnímu táboru. Najednou si všímám, jak k dlouhému pásu opevnění přijel nějaký voják a začal vykřikovat, ať všichni přestanou pracovat. Všichni se mají přesunout do hor.

Co jsem slyšela, budou se kopat tunely, chodby a jeskynní opevnění. To mi přijde chytré, jelikož pokud přijde útok, pláže jsou dost zranitelné. Navíc v tunelech se dá rychle a hlavně bezpečně pohybovat mezi jednotlivými stanovišti. Ale stále mi nedochází, k čemu všemu to je. Snad se to dozvím brzy. O ostrově jsem sice měla poněkud jiné představy, ale pokud je opravdu tak důležitý, vojáci zde odvádí skvělou práci. Doufejme jen, že to bude stačit.

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Pokračování příště...

Our Christmas project has just finished...

Read our students´remarks about the project and enjoy it J.

Our class started a new international project: Christmas Journal. We worked on Wednesdays. In this project there were many schools from many countries. For example: Croatia, Sweden, Slovakia, Portugal, Cyprus and Poland. This project was good.

Filip Musil, E2.A

First we sent mails, where we introduced and presented our hobbies (sports…), our school and added a profile photo to our profiles in Twinspace (eTwinning).

Ondřej Linha, E2.A

We wrote about Czech life and traditions at Christmas. I with Marek, we made a crossword with English words with Christmas theme. Other students made recipes of traditional Czech Christmas meals. It was a very good project. English was very funny with this project. I would like to do a project next year.

Kristián Kříž, E2.A

We were chatting with schools from Croatia and Sweden and sent messages…

Petr Urban, E2.A

Before Christmas we went to Wenceslaw square to make a video about Christmas markets in Prague. We were asking people about their opinion on Prague. We went to see Astronomical Clock named „Orloj“, it is one of the sights of  Prague. We tried to show the beauty of the Czech Republic to the others.

Michal Polívka, E2.A

We sent Christmas sweets to students from Croatia and they sent us chocolate.

Martin Kučera, E2.A

I am proud of our project. It´s a funny way to learn English. I liked that project.

Martin Mach, E2.A

All class liked the project. We discussed the project during breakfast, because we liked it.

Radek Singer, E2.A

Japonská puška - III. díl

Předchozí díl zde...

O několik týdnů poději, ostrov Okinawa

Momentálně ležím v kajutě a nic se neděje. Hideki je bůh ví kde, stejně tak jeho spolubydlící Kiryo, Matano, Ogawa, Irawashi a Keiji [kejdži]. Během plavby jsem poslouchala jejich rozhovory. Vyprávěli si různé historky z jejich výcviku, diskutovali nad inteligencí Američanů, občas se o něčem pohádali, ale zdálo se mi, že se záměrně vyhýbají rozhovoru o Iwo Jimě. Nevím, co si o tom mám myslet. Během jednoho rozhovoru si jednotliví vojáci postupně prozrazovali svá největší tajemství, jakoby se už neměli vrátit. Pokud budou takto přemýšlet, mohou si rovnou vykopat hrob. Ve válce je nutné se soustředit, na pochybnosti není čas. Ovšem tohle asi nikdy nepochopím. Sakra, vždyť jsem jenom puška.

Někdy ve volném čase přemýšlím, co si myslí ostatní pušky a jestli vůbec dokáží přemýšlet jako já. Je to celkem irelevantní, ale rozhodně je to záhada, přinejmenším pro mě. Slyším kroky. Po chvilce se otevírají dveře kajuty a vstupuje Hideki a Irawashi. Tváří se dost vážně. Stalo se snad něco? Sedli si naproti sobě a začali spolu mluvit. Nevěnovala jsem rozhovoru moc velkou pozornost, ale jen do té doby, než jeden z nich řekl Iwo Jima. Konečně mají odvahu o tom mluvit. Začínají diskutovat o tom, co je na ostrově čeká a proč je tam posílají. Zdá se, že ani jeden z nich neví, co se vlastně děje, přesně jak jsem si myslela.

Nadřízení mají ve zvyku zatajit důležité informace, to kvůli morálce. Ale něco mi říká, že v tomto případě by informace neuškodily. Naopak mám pocit, že vojáci jsou bez informací nervóznější, ale to nebudu soudit. Ani nemohu. Irawashi a Hideki zrovna domluvili. Oba se zvedli a odešli. Po chvilce se vrátil Hideki sám. Lehl si na své lůžku a přitáhl si k sobě batoh. Vyndal z něj helmu. Otočil jí, jakoby si ji chtěl nasadit, ale místo toho do ní dal ruku a cosi hledal. Chvíli jsem nechápala co dělá. Po chvilce vytáhl lehce zmuchlanou fotografii, na které byla nějaká dívka. Hideki se na ni upřeně podíval a v tomto stavu zůstal dobré dvě minuty. Teprve pak se probral do reality a uschoval fotku opět do bezpečí helmy, kterou vrátil zpět ke svým věcem. Otočil se na bok a zavřel oči. Během chvíle usnul.

Přemýšlím, kdo to byl na té fotografii. Jeho žena? Sestra? Nevím. Každopádně ten pohled, kterým se na ni podíval, si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Myslím, že pomalu začínám chápat lidské emoce. Tedy alespoň jejich smysl. Ale mám teď důležitější věci na přemýšlení, například Iwo Jimu.

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Pokračování příště...

Výsledky fotografické soutěže

VÍTĚZ V KATEGORII BAREVNÁ FOTOGRAFIE: Robert Michálek, I3.C

Život je všude

Hodnocení odborné poroty:

Na první pohled nesplňuje kritéria „krásná fotografie z přírody“… Nefotí totiž moment, který lze prožít a procítit jen na živo, pak se fotka toho, co bylo mnohokrát viděné, stává pouhým „pěkným obrázkem“. Tento snímek je focený v noci, tvrdou žulovou dlažbou prorůstá tráva – kousek zeleně v šedi velkoměsta. Přímá kompozice, přímý pohled na skutečnost, tvrdé světlo. Autor neopakuje, co už někde bylo viděno, ale hledá vlastní cesty, způsoby vidění…

VÍTĚZ V KATEGORII ČERNOBÍLÁ FOTOGRAFIE: Lukáš Richtrmoc, L4.F

Samota

Hodnocení odborné poroty:

Černobílé provedení podporuje námět, zachycený na fotografii. Narozdíl od těch, kde fotky převedené do černobílé ztrácejí na výpovědní hodnotě a kde se autoři snaží říci mnoho najednou, a tak jim mnohdy není dobře rozumět. Zde není nic než strom. Nic víc. Jeden vzkaz v jednom obraze. Srozumitelnost.

VÍTĚZ V KATEGORII BAREVNÁ FOTOGRAFIE (HLASOVÁNÍ LAIKŮ): David Tulach, I4.D

Breath the Sun by the Violetglamour

VÍTĚZ V KATEGORII ČERNOBÍLÁ FOTOGRAFIE (HLASOVÁNÍ LAIKŮ): Petr Zavadil, I4.B

Depressed Autumn

Dana Havlíková (školní rok 2012/2013)

Vánoční divadlo

Bouřlivý smích a hromový potlesk obecenstva, to je hra Sám na dva šéfy podle Divadla Pod Palmovkou. Jedná se o vskutku nevšední hru, plnou narážek s mírně sexuálním podtextem, tématem drog a kasty mafiánů.

Popravdě řečeno jsem do divadelního křesla usedal zprvu plný skepticismu, který se u mě dlouho nezdržel. Po prvních pár minutách musel z divadla utéci, jelikož tento výkon herců mu de facto nedal prostor. Krátké hudební vsuvky zahrané živou kapelou prolínaly divadelní obrazy tak, že předělávání scény nikterak nenarušilo děj a vypadalo, jako že je vše v pořádku. Jsem až mile překvapen, jak se divadelnímu souboru povedlo udělat ještě větší komedii z díla Sluha dvou pánů.

Důkaz pro to, že představení je opravdu povedené, je fakt, že občas smích neudrželi ani herci. Ovšem rozhodně se nejednalo o faux pas, ba naopak. Nicméně toto představení Vám nepřinese jen to, co se mi vešlo na pár řádků, ale ještě mnohem více. Mohu vřele doporučit.

Bohumil Nejedlý, E4.A (školní rok 2012/2013)

Japonská puška - II. díl

Předchozí díl zde...

O několik týdnů poději, ostrov Okinawa

Už bylo na čase! Do skladu proudí zástupy vojáků a fasují zbraně. Konečně se dostanu z tohoto temného místa. Konečně jdu do akce a mohu dělat to, pro co mě stvořili – střílet a zabíjet. Sleduji nekončící kolonu vojáků a s úžasem je pozoruji. Vidím skutečné vojáky, odhodlané bojovat a zemřít. V jejich očích vidím strach a úzkost, ale i odvahu a statečnost.

Teď jen počkat, který z nich si jako svoji zbraň vybere mě. Čekám, až si mě někdo z těch vojáků všimne. Výborně, zdá se, že jeden z vojáků se na mě dívá a pomalu jde ke mně. Jeho pohyby jsou pomalé a opatrné. Pozorně jsem se podívala do jeho tváře. Je hodně mladý – na vojáka. Natáhl ke mně ruku. Jeho první dotek byl dost... nervózní. Bylo to nepatrné, ale bylo cítit, jak se mu třesou prsty. Pevně mě uchopil a zvedl mě. Celkem mě překvapilo, jak drží pušku. Tak pevně a sebejistě, jak jsem to ještě u žádného vojáka nezažila. Myslím, že z nás bude dobrý tým. Po chvíli slyším jiného vojáka, jak na mého nového majitele volá. Oslovil ho Hideki.

Takže konečně znám jméno vojáka, který si mě vybral. Ten druhý se jmenuje Kiryo [kirjó]. Chvíli se spolu bavili. Dle rozhovoru soudím, že se znali už dlouho před válkou. Očividně jsou to dobří přátelé. Po chvilce Kiryo odchází a Hideki právě fasuje zásobníky s municí. Mezitím si mě pověsil na záda. Hideki si zásobníky uschoval do pouzder na opasku a ještě dostává katanu, příruční pistoli a příděl granátů. Předpokládám, že zbytek věcí, jako třeba lano, vodu, příděl jídla nebo obvazy má v batohu, který se mu houpe na zádech, hned vedle mě. Jakmile Hideki vše vyfasoval, vyšel ven ze skladu. Ach můj bože, to je nádhera! Konečně vidím denní světlo, konečně na svém dřevě cítím svěží vítr. Jak už jsem řekla, je to nádhera.

Hideki míří k nákladnímu vozidlu, kde čeká skupina dalších vojáků, pravděpodobně jeho jednotka. Houpu se na zádech, takže mám špatný výhled, ale občas něco postřehnu. Můj pohled utkvěl na vojákovi, který se od ostatních lišil. Za opaskem měl pouze katanu a pistoli, na sobě letní uniformu a na hlavě čapku s krátkým kšiltem. Hádám, že jde o velitele Hidekiho oddílu. Což se potvrdilo, když tomu muži Hideki mlčky zasalutoval a zařadil se k ostatním. Nedozvěděl jsem se jeho jméno, ale na chvíli jsem mu viděl do tváře. Myslím, že zažil tolik bitev, že si to nedovedu ani představit. Nejspíš je to muž na svém místě.

Dozvídám se zajímavé věci. Většina vojáků, které jsem viděla, se připravuje na obranu tohoto ostrova – Okinawa. Naše mužstvo má však úkol připojit se k 12. pěší rotě, která má za úkol posílit obranu ostrova Iwo Jima. Míříme tedy do přístaviště, kde už se nakládají lodě. Když se Hideki dozvěděl, kam míříme, znervózněl. Prsty se mu opět začaly třást. Co je na Iwo Jimě tak špatného? Opravdu by mě to zajímalo, jelikož sleduji ostatní vojáky a pozoruji stejně reakce. Strach, napětí a nervozita. Ať už se na tom ostrově bude dít cokoliv, bude to důležité... a já chci být u toho. Vozidlo vyráží a Hideki si mě pokládá vedle sebe. Jsem zvědavá a plná očekávání. Ale mám-li být upřímná, ohledně Iwo Jimy mám špatný pocit. Nikdo nic neříká, protože nikdo neví, co se tam děje. A já nemám ráda, když nevím, co se děje.

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Pokračování příště...