Adaptační kurz aneb...

Adaptační kurz aneb Jak jsme dohledali své kufry

Druhého září večer jsem musel svého tátu moc přemlouvat, aby mě následující den ráno odvezl k autobusu. Nakonec se mi ho podařilo přemluvit a mohl jsem si přispat. Třetího září jsme vyjeli ke škole. Třikrát se mě táta ptal, jestli jsem si nic nezapomněl, a já mu tvrdil, že mám všechno. Samozřejmě jsem doma zapomněl svou charakteristickou věc, kterou jsme měli mít s sebou.

Když jsme přijeli ke škole, vystoupil jsem z auta, vzal si věci, rozloučil se a šel za svými budoucími přáteli. Začali jsme si povídat. Po chvíli přijely dva autobusy a my si do jednoho z nich naskládali věci. Následně si nás pan učitel zavolal. Vybíral od nás bezinfekčnost. Vtom někdo zakřičel: „Odjíždí nám autobus i s kufry.“ Všem nám přejel mráz po zádech.

Naštěstí nás pan učitel upozornil, že oba autobusy odjíždí na stejné místo. Všichni jsme si oddychli a místě pobytu dohledali svá zavazadla.

Jakub Kamberský, L1.D (školní rok 2014/2015)

Adaptační kurz aneb Jak jsme neposlouchali vedoucí

Vše pro nás začalo hned ráno brzkým vstáváním z vyhřátých postelí. Cesta na sraz mi zabrala asi hodinu. Odjížděli jsme kolem půl desáté, autobus nás vezl do areálu Poslův Mlýn.

Vyjeli jsme. Cestou jsem sledoval vzdalující se Prahu a okolní města. Netušil jsem ještě, že mě čeká zajímavý čtvrtek a pátek.

Po příjezdu na místo jsme se venku seřadili a kufry nechali u dveří pokojů. Následovalo pár her a mohli jsme se ubytovat. Pokoj byl docela ucházející. Hned jsem zpozoroval hlásič požáru. Pomalu jsem vylezl na židli.

„Co děláš?“ otázal se Marek.

Vztáhl jsem ruku na plast.

„Otoč to,“ poznamenal Martin.

Otočil jsem tedy hlásič. Nic. Vůbec nic se nestalo. Dával jsem to tam zpátky, když tu si Marek všiml zajímavé věci a začal se smát.

„Svítí to červeně,“ upozornil s chichotem.

„Všichni ven, je porada!“ řekl hlavní vedoucí.

Z porady jsme odešli s informací o pokutě 5 000 korun českých, pokud se to bude opakovat. Opakovalo se to, ale neplatili jsme.

Petr Kubec, L1.D (školní rok 2014/2015)

Adaptační kurz aneb Vajíčko na padáku

Na adaptačním kurzu jsme hráli mnoho různých her zaměřených hlavně na to, abychom dokázali pracovat jako tým. Jedna z aktivit se jmenovala „Vajíčko na padáku“.

Tato aktivita spočívá v tom, že je třeba dostat neuvařené vajíčko nepoškozené na zem, jestliže je hozeno ze střechy. K dispozici jsou: čtyři kusy provázků, proužky lepicí pásky, velký kus hnědého papíru, čtvery špejle a ne příliš mnoho toaletního papíru.

Já jsem byl ve skupině, která vsadila na jistotu, a po vzájemné domluvě jsme se dohodli na výrobě čtvercového padáku tak, jak ho běžně známe, neexperimentovali jsme s „tankem“ ani s „mrkví“. Prvním krokem bylo z obdélníkového papíru udělat čtverec. Tento čtverec, vlastně padák, měl díky skvělému nápadu jednoho z mých spolužáků ve skupině jako jediný ve svém středu díru, což umožnilo vzduchu mnohem lépe unikat a padák se nekolébal ze strany na stranu, takto to totiž mají i padáky, na kterých závisí i lidské životy. Další úkony již nevyžadovaly tolik přemýšlení jako samotný začátek. Vajíčko jsme omotali kusem toaletního papíru, zbytky hnědého papíru a nakonec přelepili proužkem lepicí pásky volné konce provázků vycházejících z padáku. Zde se musím přiznat, že jsem měl pochybnosti ohledně toho, zda volné nezauzlované konce provázků pouze přelepené lepicí páskou zpoza ní nevyklouznou.

Mé obavy se naštěstí nevyplnily. Náš „záchranný systém vajíčka“ šel na řadu jako první a myslím si, že předvedl ten nejlepší a nejelegantnější sestup ze všech ostatních „záchranných systémů“. Vajíčko díky padáku zcela nepoškozené jemně dosedlo na zem.

Ondřej Smetana, L1.D (školní rok 2014/2015)

Adaptační kurz aneb Nakonec jsme se vrátili všichni živí a zdraví

Tak a je to tady! Kalendáře ukazují 3. září, den, kterého se snad celá L1D obává. Jedeme totiž na adaptační kurz do Doks u Máchova jezera. Zní to super, že? Já myslím, že ne. Docela se toho totiž bojím a ze stresu jsem večer nemohla skoro ani usnout. Cesta autobusem je klidná, lidé sice utvářejí skupinky, ale protože mají nejvíce tak tři členy, není jich skoro slyšet. Po hodině a půl jsme konečně na místě. První pocity? „Kde je pláž?“ „To je konec světa?“ Ty snad nikoho neminuly.

Výhodou být na této škole holka je, že u autobusu v Praze položíte svou tašku a uvidíte ji až před dveřmi svého pokoje kupodivu ve stavu, v jakém jste ji položili 100 km opodál. Ano, tak to bylo i v mém případě. Jen ty pokoje mohou být větší. No nic. Holky znám už ze třídy z prvních dvou dnů, tak pro mě není až takové překvapení, s kým další dvě noci budu sdílet pokoj. Super!

Je večer, utíká to rychleji, než jsem si jen mohla představit. Večeře sice nebyla nic moc, ale dle mého názoru je kolektiv důležitější. Nejvíc se mi líbí, že nás profesoři nechodí každých deset minut kontrolovat, jestli spíme, poněvadž tomu tak fakt není.

Na čtvrtek ráno jsme si jako holčičí pokoj nařídily budíček o něco dřív, chceme mít totiž dostatek času na to se upravit. Tudíž ráno není tak hektické, na všechno je čas. Posnídali jsme a jedeme vyplout na vorech. Tak o téhle aktivitě jsem slyšela dost už od starších ročníků, ale víte co? Hrozně mě to baví. Sem tam se sice někdo topil, ale nakonec jsme se vrátili všichni živí a zdraví. Dalo by se toho ještě tolik napsat, ale pokud jste tam nebyli, nenahradí vám to ten požitek.

Takže si to celé shrňme, adaptační kurz byl super, celá L1D je super! A já mám pocit, že spolužáky znám o mnoho déle než pouhý týden. Opravdu, budu na to ještě dlouho vzpomínat.

Michaela Strnadová, L1.D (školní rok 2014/2015)