Milý Jane Amosi (Ohlédnutí za jedním školním představením)

Oslavy 30. výroční založení školy vyvrcholily 10. prosince 2014 setkáním současných zaměstnanců školy s bývalými kolegy, absolventy a dalšími pozvanými.  Součástí tohoto setkání měl být i kulturní program, jehož úkolem bylo představit hostům naši školu.

Dostala jsem od paní zástupkyně Bukovské za úkol tento program připravit. Oslovila jsem proto studenty a zjistila, co kdo může nabídnout. Začalo se rodit hlavní téma a postupně se přizpůsobilo našim možnostem. Formoval se funkční tým. Následovalo mnoho hodin práce, na níž se každý podílel podle svých možností a zaměření. Na konci tohoto hektického období jsme byli natolik sehraní, že jsme si mohli dovolit různé alternativy.

 

Co všechno to obnášelo?

Bylo potřeba rozmyslet si, co tam dáme a jak to tam dáme. Pak natočit dlouhé „metry“ filmu – dokumenty i hraný úvod, všechno projít a sestřihat tak, aby to dávalo smysl. Doplnit průvodním slovem. Vybrat nejlepší fotografie a udělat prezentace. Napsat scénky, obsadit role, nazkoušet. Vymyslet říkanky a vdechnout jim život. Připravit, natočit a sestříhat sportovní vystoupení. Nacvičit písničku. Zvládnout příchody a odchody. Naučit se používat mikrofony. Mluvit pomalu a zřetelně. Zabezpečit techniku – vymyslet a sestavit funkční pracoviště a nezapomenout na žádný kabel. Vypůjčit a koupit vše potřené. Nakonec bylo potřeba pětkrát nastěhovat do jídelny počítače, dataprojektory a další techniku – buď kvůli vystoupení, nebo kvůli zkoušce – a pak to všechno zase rozebrat a uklidit.

Času na nácvik bylo málo a jevištní techniku jsme měli půjčenou jen na pár dní. Formu jsme chtěli vyladit na představení ve středu 10. prosince. Také proto jsme chápali dvě pondělní vystoupení (8. prosince) jako generálku, která měla odhalit nedostatky a vychytat chyby – což se i stalo. Krátce a dobře: slavnostní vystoupení jsme zvládli. A čtvrteční derniéra byla zážitek sama o sobě – hráli jsme již bez stresu, zato s velkou chutí.

 

A co o „akci Amos“ říkají někteří její účastníci?

• Celé to bylo fajn. Poznal jsem nové lidi a seznámil se s lidmi, které jsem dříve vídal ve škole a jen míjel. Přišlo mi, že si to všichni hodně užívali, bavili se, včetně publika.

• Školní akademie byl skvělý zážitek. Rád jsem se seznámil se spolužáky z jiných tříd. Nácviky vystoupení byly zábavné a celkově myslím, že se nám to povedlo.

• Před prvním vystoupením vše šlo dobře, ale nějaké problémy se samozřejmě objevily. Z mého pohledu za pianem převládala hlavně tréma a nervozita. S pianem jsem pokaždé spíše poněkud zápasil, pořádně jsem ani neslyšel, co přesně hraji, a stejně tak mi dělala problémy odezva – tón, který jsem zahrál, se ozval až po necelé vteřině. Snažil jsem se ale a doufám, že se moje hra i přes ty chyby ostatním líbila.

• Přijít s originálními, ale přesto i zábavnými scénkami, které by upoutaly jak studenty, tak starší generaci, nebylo příliš snadné. Obzvlášť když nás tlačil čas. Naštěstí se to podařilo a to hlavně díky ochotným hercům, kteří se nejen dokázali rychle naučit text, dokonce si ale zvládli osvojit základy jevištní řeči okořeněné kapkou improvizace, neboť se vše hrálo bez nápovědy. To vše dalo "akademce" zvláštní šmrnc, který se, doufejme, ještě někdy projeví.

• Jsem nadšen, že jsem se mohl zúčastnit tak skvělého projektu, jako bylo představení k 30. výročí naší školy. Poznal jsem spoustu báječných lidí a zažil mnoho skvělých chvil, na které budu s úsměvem vzpomínat ještě dlouho. Doufám, že něco takového bude i příští rok. Pravý Amos by se podle mě taky pobavil :-)

• Zpočátku se nám do jakékoliv činnosti související s akademií nechtělo, ale postupem času se všichni začali snažit a i vztahy mezi námi se upevnily. Po pár zkouškách jsme si to začali užívat. Začali jsme pracovat jako tým. I když nás několik spolužáků a kámošů zkritizovalo, představení ve středu se povedlo a odměnil nás velký potlesk. Byla to fajn zkušenost.

• Myslím, že to byla taková sláva zadarmo mezi učiteli, seznámil jsem se s vyššími ročníky, což je výhoda, a mohl jsem například hrát fotbálek v klubovně, zatímco ostatní psali písemky. Je určitě lepší jevit se ostatním jako herec než jenom ten, co má špatné známky z matematiky, a je dobré vědět, že vyšší ročníky nejsou plné grázlů, právě naopak.

A co bych k tomu dodala já?

Byla to opravdu jedinečná příležitost pro mě i studenty být na chvíli ve zcela jiných rolích. Velmi cenné bylo vzájemné poznání, společná práce, překonávání problémů a nakonec radost a pocit spokojenosti.

Takhle velkých akcí musí být jako šafránu, aby si uchovaly svoji jedinečnost. Teď se zase musíme vrátit k učení a práci. Ale určitě budeme vzpomínat.

Miluše Moravcová