Mrholí. Poprchává. Prší. Leje jako
z konve… Déšť stéká po oknech vlaku, buší do okapů, na střechy domů.
Proplétáme se mezi kalužemi, máme promáčené bundy, boty i kalhoty. Odněkud zezadu
se už asi podesáté ozývá: „Paní profesorko, kdy už tam budem?“ Jako malé děti!
Snad sto dní v české kotlině nezapršelo a
první mokrý den si vybereme zrovna dneska my, účastníci výletu do Nymburka. A poprvé
spolu si takhle vyrazili ajťáci a lyceum, a zároveň nejspíš naposledy na
Úžlabině. Malé děti? Vždyť už jsou to čtvrťáci! Už zase je tu podzim, a my
kantoři se zanedlouho chystáme vypustit další partu studentů do světa. Letí to…
Tohle mi běží hlavou, když se konečně ocitáme pod střechou Polabského muzea,
abychom se na chvíli posadili a pátrali, kdo to vlastně byl Bohumil Hrabal, jehož
životem prošli například pánové Blecha, Kilian, strýc Pepin, otec Francin, Pipsi,
Vladimírek Boudník, Václav Kadlec, Radko Pytlík, desítky koček…
Zaposloucháme se do Hrabalových vzpomínek na
školní léta i středoškolská studia, usmíváme se nad jeho „úspěchy“ – repetent
s dvojkami z mravů a milovník piva vzbuzuje u studentů sympatie. Posloucháme
jeho zpověď, jak zlobíval svou Pipsi, i smutné vyznání, jak ho ke konci života
„bolel celý svět“. Pohladíme si řídítka jeho jízdního kola a nechápeme, jak na
něm mohl jezdit, stejně jako nám dnes už připadá neuvěřitelné, že mohl psát
takřka poslepu na psacím stroji a k ruce měl nůžky a lepidlo. Listujeme
překlady jeho knih do hebrejštiny a čínštiny, obdivujeme krásnou mladou Magdu
Vašáryovou v roli Maryšky na fotkách z Postřižin a zastavíme se nad
snímky od Zlatého tygra, kde si Bogan připíjí s prezidenty Havlem a
Clintonem. 
Autor obdivovaný svými čtenáři, překládaný do všech možných
světových jazyků, s pamětní deskou „ve výšce, kam čůrají psi“, na dvoře
pivovaru v „městečku, kde se zastavil čas.“
I my se tu na chvilku necháme zlákat
k zastavení v překotném běhu dní: v útulném prostoru U Anny Šmejdířky
se zahřejeme horkou polévkou a můžeme si popovídat – jen tak, o životě, o
plánech do budoucna, o uplynulých letech na Úžlabině, o obavách
z maturity. Teď je před námi, daleko i blízko. Jak nám bude, až si
vytáhneme Ostře sledované vlaky a budeme na potítku nervózně hryzat tužku? Co
to jenom ten Hrabal ještě napsal?
A za chvíli je čas se zvednout; jdeme se ještě
projít ke gymnáziu, kde před lety hryzal svoji tužku slavný spisovatel, a
vracíme se vláčkem zpátky do Prahy, do naší školičky, kterou zanedlouho
opustíme a půjdeme hledat svoje „perličky na dně“…
Dana Havlíková, z exkurze se studenty I4C
a L4D
15. říjen 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat