Jedno je jisté: Kdo něco takového nikdy neprožil na vlastní kůži, pravděpodobně to nepochopí. Nepochopí, že se najdou takoví blázni, kteří jsou ochotni postavit se na jeviště před publikum, rozdávat se, hrát, zpívat a tančit, i když trochu riskují.
A vidíte, jsou takoví. Nemyslí na to, že je „kritika“ roznese na kopytech. Jdou s kůží na trh.
Stojí jim to totiž za to.
Mohou ukázat, že něco umějí. Zviditelnit se.
Mohou prožít úspěch. Potlesk v sále je přece krásnou odměnou.
Mohou navíc poznat nové lidi, kteří (obrazně řečeno) vysílají na stejné vlnové délce, poznat je při společné práci, tvoření, zábavě.
Mohou navíc poznat nové lidi, kteří (obrazně řečeno) vysílají na stejné vlnové délce, poznat je při společné práci, tvoření, zábavě.
A mohou něco vytvořit, něco dokázat, zapracovat na sobě. Nechat za sebou ten pomyslný zasazený strom (nebo aspoň stromeček). Je to stejný adrenalin, jaký prožívají sportovci či účastníci všemožných soutěží.
A taky mohou udělat někomu radost. Potěšit. Pobavit. I to je příjemný pocit. Nosí se to ale ještě dnes? Stojí za to rodiče, učitelé, kamarádi? Podle našich účinkujících určitě.
Do akademie se letos zapojilo zhruba deset procent žáků školy. Ale vím, že těch, kdo něco mohou nabídnout a něco umějí, je mnohem víc. Jen z nějakého důvodu ještě nenašli chuť či odvahu se přidat. Že by příští rok?
Miluše Moravcová
Fotogalerie na našem facebooku.
Sestřih akademie.
Fotogalerie na našem facebooku.
Sestřih akademie.
„Mládí je nejkrásnější dobou života, škoda že musíme nejdříve zestárnout, abychom to poznali.“
OdpovědětVymazat