Spousta lidí říká, že je lepší na adaptační kurzy nejezdit, protože se tím vznikající kolektiv spíše úplně rozpustí, než aby se dal dohromady. Další část si stojí za názorem, který adaptační kurzy plně podporuje. Vzhledem k mé účasti na takzvaném „adapťáku“ bych se ráda zamyslela nad tím, jestli to bylo dobré, či špatné rozhodnutí a jestli bych jela znovu.
Pokud se zaměřím na mou schopnost komunikovat s ostatními, řekla bych, že pro mě není problém jen tak za někým dojít a cokoliv mu říct. Adaptační kurz mi s tím ale velmi pomohl, protože jsem měla tu možnost zjistit, jak s kým mluvit a čeho se vyvarovat. Zároveň se ukázalo, s kým si rozumím nejvíce, což je jedna z dalších výhod. Na druhou stranu bylo jeden z problémů tohoto kurzu právě to, že se polovina třídy nacházela na jiné, vzdálenější chatě než ta druhá, tudíž byla komunikace ve volném čase - kterého byl nedostatek - s každým členem třídy téměř nemožná. Podle mě je další negativum například i to, že nebyla téměř žádná příležitost seznámit se s členy ostatních tříd.
Co se týká aktivit, které jsme měli za úkol provést, některé se mi zdály spíše zbytečné, další pro změnu ukázaly, kdo dokáže přemýšlet, prosadit svůj názor, nečinně přihlížet, nebo skákat, jak mu ostatní řeknou. Mohu ale říct, že při minimálně jedné se musel zapojit každý, pokud tedy někdo nepodváděl. Pokud bych ale měla jmenovat alespoň jednu výtku, zmíním, že některé aktivity byly takové, že je někdo nechtěl provádět, nebo nebyly vhodné pro všech třicet lidí.
Kdybych se měla rozhodnout, zda jet znovu, určitě bych řekla ano. Ačkoliv mělo těch několik stmelovacích dní pár chyb, užila jsem si je. Pokud by bylo něco takového každý rok, dokonce i několikrát během něj, pokaždé bych byla pro to, aby se jelo. Zároveň bych všem adaptační kurz doporučila, protože se tím nedá nic pokazit.
Berenika Risová, I1.D
Střední škola je pro každého mladého člověka velikou změnou. Nemění se nám pouze kolektiv, způsob výuky, ale hlavně celkový přístup k nám, coby studentům. Některé změny nám dávají zabrat, ale jsou i takové, které příjemně překvapí. A právě tím byl pro mne adaptační kurz.
Ve středu ráno jsme se sešli u školy plni očekávání, co nás vlastně nadcházející tři dny čeká. Někteří lehce nervózně přešlapovali, jiní se vesele bavili v již vytvořených malých skupinách. Přistavený autobus nás odvezl do areálu Orlík – Loužek, kde jsme se hbitě ubytovali a vyrazili na první hru – jak jinak než hru se jmény. Dostali jsme za úkol ke svému jménu vymyslet přívlastek shodný s počátečním písmenem našeho jména. Popravdě, důvtip a slovní zásoba zrovna v ten den u některých nebyla zrovna silnou stránkou. Po úspěšném seznamování jsme se přemístili do jídelny a ochutnali první zdejší pokrmy.
Večerní programem byla další hra a později již volno. Druhý den nás čekala opravdová výzva. Úkol dne zněl postavit vor v co nejkratším čase, bezpečně na něm přepravit paní profesorku na druhý břeh a poté zase vor rozebrat. Na první pohled se to zdálo být celkem jednoduchým úkolem, ovšem následná realizace nám otevřela oči. Sestavení voru za pomocí šesti klád, pěti traktorových duší a provazu nás technicky prověřilo, ale nakonec byl vor na světě a paní profesorka mohla na palubu. Vyrazili jsme na vodu. Zprvu se vše zdálo být perfektní, ovšem první nedokonalost na sebe nenechala dlouho čekat. Vor se začal přetáčet a bylo třeba, aby nějací dobrovolníci vstoupili do neklidné vody a svými těly udržovali plavidlo ve správném směru. No, byl jsem dobrovolníkem! Náročné minuty se zdály být nekonečné, ale nakonec jsme se dočkali a dorazili na druhý břeh. Rozložení voru již nebylo tak velkou výzvou a úkol byl splněn. Zmoženi touto odpolední aktivitou jsme večer již jen odpočívali. Následující den jsme dopoledne měli poslední hru a po obědě vyrazili k domovu.
I když zprvu jsme z adaptačního kurzu asi každý byli spíše rozpačití, já osobně jsem si jej velice užil a mám na něj super vzpomínky. Myslím, že je to dobrý způsob, jak se na začátku střední školy seznámit s novým kolektivem a trochu uvolnit napětí mezi jednotlivci. A když nic jiného, tak už vím, jak příště postavit vor, který popluje rovně!
Přemek Hlavnička, I1.D
