Je sychravé listopadové dopoledne, když se náš autobus zastaví před branami, za kterými se nejednomu udělá úzko při pomyšlení na to, co se tu v historii událo. Řeč je zde bezpochybně o jednom z nejznámějších nacistických táborů Mauthausen, a byť tento tábor nebyl převážně vyhlazovací, vryl se do pamětí lidí jako jeden z nejkrutějších.
Na první pohled je jasné, že veškerý úsměv a dobrou náladu necháme v autobuse. Fouká silný vítr, jelikož tábor je na nejvyšším místě v okolí a mně samotnému dochází, že s dobrou náladou jsem si nechal v autobuse i čepici a rukavice. Procházíme velkou vstupní branou a průvodkyně, jež nám místo popsala v autobuse, nastupuje na „Appelplatz“ a vysvětluje nám podrobnější detaily ze života tábora. Počty mrtvých, dělení vězňů i praktiky dozorců, ze kterých se nejednomu udělalo zle. „Z toho zůstává rozum stát,“ dodala sama průvodkyně, „když si vezmeme, jací lidé zde pracovali. Co se jim asi muselo honit hlavou? Když byli schopni šlapat po lidských tělech v botách s kovovými podpatky…“
S průvodkyní si jdeme dál prohlédnout vězeňské baráky - dům by nebylo správné pojmenování. Dřevěná zeď, prkenná podlaha. Interiér bez jediného kusu nábytku. Pouze postele, ale u nich platí podobný popis jako u baráku samotného. Ze dřeva a na jednu se muselo vejít 6 vězňů. Takto procházíme všemi budovami, až projdeme i tou poslední. Následně se jdeme podívat na masové hroby.
Už v této chvíli mi běhá mráz po zádech, ale ještě jsme nebyli v hlavní budově. K té nám průvodkyně pouze dodala: „ Teď si projdete hlavní budovu, nejdříve první patro, poté podzemí. K podzemí chci jen dodat, že je tam zakázané mluvit. Mluvit je tam velmi neslušné, nepietní.“ A skutečně, jak otevřu dveře do podzemí, uhodí mě do očí veliká pec, určená pouze na spalování mrtvol. Procházím další chodbou a zpozoruji jakési svítivé desky. Jsou na nich napsána jména všech známých mrtvých vězňů. Nějak mi z toho není dobře. Jména jsou psaná klasickou velikostí písma, kterou používáme ve wordových dokumentech. To by nebylo tak zlé, kdyby desky neměly plochu okolo 10m2, což po přepočítání jmen vydá strašlivá čísla. Poslední část v podzemí je však zdaleka nejhorší. Plynová komora. Je to strašný pohled, jediné, co dokážu, je se do nad ni naklonit, ale jinak hned pryč.
Tábor jsme prošli. Čekají nás ještě „schody smrti“, jak se jim zde přezdívá. A opravdu, docházíme k okraji skály, kde asi 100 m pod námi vedou dlouhatánské schody někam hluboko do dolu. Průvodkyně nám vypráví: „Tyto schody sloužily jako vyhlazovací prostředek, vězni měli za úkol ručně tahat třeba i padesátikilové kameny po těchto 186 schodech. Nebylo neobvyklé, že se z práce večer nevrátil ze skupiny nikdo.“
To byla hořká tečka za jedním z nejmrazivějších míst na zemi, kde nejednomu zůstává rozum stát: ze sadistických praktik dozorců i tragických životních podmínek vězňů. Jestli si odsud dnes máme něco odnést, je to určitě poučení, abychom už nikdy takovýto teror nedopustili, abychom něčemu podobnému pouze nepřihlíželi.
Lukáš Balcar, L3.E
Žádné komentáře:
Okomentovat