Leonardo da Vinci

Určite ste si všimli, že už druhý týždeň  sa po Vašej škole „potuluje“ osoba, ktorá nepatrí do učiteľského zboru a nie je ani zamestnancom Vašej školy. Volám sa Eva Zeleňáková a pracujem ako učiteľka odborných predmetov na SPŠE v Košiciach.

Obe naše školy majú veľa spoločného. Od roku 1967 funguje naša škola ako Stredná priemyselná škola elektrotechnická. V súčasnosti u nás študuje 593 žiakov v 23 triedach. Máme dva základné študijné odbory: Elektrotechniku a Technické lýceum. Bližšie informácie nájdete na našej webovej stránke www.spseke.sk.

Podobne, ako ste vy pred niekoľkými dňami bojovali o zachovanie svojej školy, tak aj my dennodenne  pracujeme na tom, aby naša škola mala dobré meno a stále dostatok študentov. Jednou z ciest, ktorá vedie k úspechu je aj realizácia medzinárodných  výmenných pobytov pre študentov a učiteľov.

Ak sa Vás niekto opýta, kto je Leonardo Da Vinci,  určite budete vedieť odpovedať. Bol to technický génius, umelec, konštruktér a vynálezca, vizionár.  Pre mňa a pre mojich osem študentov  Leonardo da Vinci okrem iného  znamená aj účasť na zahraničnej stáži v rámci projektu „Mladí elektrikári v elektrotechnickom priemysle“, ktorý je financovaný Európskou komisiou v rámci Programu celoživotného vzdelávania, podprogramu Leonardo da Vinci – IVT.

Tento projekt umožňuje naším najlepším študentom druhého a tretieho ročníka počas dvoch týždňov získať pracovné skúsenosti a  nové zručnosti v zahraničných firmách orientovaných na elektrotechniku a výpočtovú techniku. V tomto školskom roku sa nám podarilo zorganizovať dve takéto zahraničné stáže. Jedna skupina študentov navštívila Belgicko, mesto Gent a absolvovala dvojtýždennú stáž v miestnych firmách. Druhá skupina vďaka  partnerskej pomoci vašej pani zástupkyne Ing. Tomáškovej a Ing. Fukátka, si mohla zlepšiť  svoje pracovné návyky, zoznámiť sa s novým pracovným a školským prostredím, vylepšiť si svoje osobnostné a jazykové zručnosti. Táto stáž priviedla študentov k väčšej zodpovednosti, samostatnosti a disciplíne.

Počas dvoch úžasných týždňov sme si prezreli vaše nádherné hlavné mesto. Navštívili sme Národní divadlo, Národní muzeum, Hradčany, Muzeum hraček, Náprstkovo muzeum, prešli sme sa po Vyšehrade. Užili sme si super atmosféru v Tipos aréne pri zápase Sparta Praha a Ocelárny Třinec. Musím uznať, že som sa všade stretla so srdečným a ústretovým prístupom a s povestnou českou pohostinnosťou.

Rada by som sa touto cestou poďakovala aj firmám BEN – technická literatúra, OEM Automatic a Sunnysoft, ktoré veľmi zodpovedne pristúpili k úlohe mentorov. Práve preto, že v tejto dobe je veľmi ťažké získať odbornú prax pre stredoškolskú mládež, uvedené firmy dokázali, že majú stále záujem odovzdávať svoje skúsenosti mladým ľuďom.

Verím, že spolupráca medzi našimi  školami sa bude aj naďalej rozširovať. Ďakujeme za starostlivosť a dovidenia na Slovensku, priatelia!

Eva Zeleňáková (školní rok 2012/2013)

Soutěž Finanční gramotnost

V průběhu prosince 2012 se naše škola zúčastnila soutěže Finanční gramotnost, kterou již čtvrtým rokem vyhlašuje MŠMT. Ve školních kolech soutěžilo celkem 48 610 žáků z 804 škol z celé České republiky. Na naší škole se školního kola zúčastnili žáci prvních a čtvrtých ročníků. Celkem se na SPŠE V Úžlabině zúčastnilo školního kola 103 žáků.

Mezi šesti nejlepšími se umístili tito žáci (v pořadí od prvního do šestého místa): Vojtěch Mašek (I4.B), Josef Doškář (I4.B), Václav Poštolka (I1.C), Jiří Pátek (I1.B), Matěj Uchytil (I4.D) a Jiří Marek (I4.B). Tři zástupci z těchto žáků pak vytvořili školní tým pro okresní kolo soutěže.

Tým pro okresní kolo tvořili Josef Doškář, Matěj Uchytil a Jiří Marek. V okresním kole soutěže skončila naše škole na výborném třetím místě. Před námi se na Praze 10 umístila dvě gymnázia. Všechny střední odborné školy dokázal náš tým porazit. Srovnáme-li výsledky všech pražských škol, tak se naše škola umístila na šestém místě. Což je vzhledem k neekonomickému zaměření naší školy skvělý výsledek (náš tým porazil i většinu pražských obchodních akademií). Mezi středními průmyslovými školami byla naše škola nejlepší v Praze.

V celorepublikovém srovnání se naše škola umístila na 66. místě z 326 středních škol, které byly zařazeny do II. kategorie. Finanční gramotnost můžeme definovat jako soubor znalostí a dovedností, které člověku umožňují porozumět financím a správně s nimi zacházet v různých životních situacích. Na naší škole je finanční gramotnost vyučována a procvičována v předmětech ekonomika a matematika.

Všem žákům děkuji za účast v soutěži. Školnímu týmu pak gratuluji k výbornému umístění.

Lukáš Hons (školní rok 2012/2013)

Japonská puška - VIII. díl

Předchozí díl zde...

O šedesát sedm let později, výstava II. světové války v Muzeu vědy a techniky, Kyoto

Už je to dávno. Uplynulo téměř sedmdesát let od doby, kdy jsem naposledy někoho zabila a kdy jsem ještě měla majitele. Za celých těch šedesát sedm let nebyl jediný den, kdy bych na Hidekiho nevzpomínala. Denně se na mě chodí dívat stovky lidí. Prohlíží si mě, fotí si mě a usmívají se. Kéž by tak viděli to všechno, co jsem viděla já. Kdyby to všechno viděli a zažili, smích by je přešel. Pode mnou je i text o Hidekim. To je dobře. Lidé by měli znát jeho příběh. Zemřel, aby jiní mohli žít. Byla to ta největší oběť, kterou mohl podstoupit, ale postavil se k ní jako pravý japonský voják. S odhodláním a s odvahou. I navzdory tomu, co všechno se stalo a jak dlouho to je, na Hidekiho nikdy nezapomenu. Byla pro mne čest být v těch těžkých dnech jeho puškou.

Druhá světová válka je bezpochyby ten nejmasivnější a nejbrutálnější konflikt v dějinách. Právě v Pacifiku probíhaly jedny z nejbrutálnějších bitev v té době. A ačkoliv bylo téměř jisté, že Spojené státy zvítězí, Japonsko se nikdy nevzdalo. Vulkanický ostrov Iwo Jima je toho důkazem. Na Iwo Jimě zemřelo 98 % japonských sil, pouze pár Japonců se dostalo do zajetí a přežilo. I navzdory americkému vítězství na Iwo Jimě i ve válce v Pacifiku, na statečné obránce Iwo Jimy se nikdy nezapomnělo. Položili svůj život, aby chránili svoji domovinu před americkými silami. Vojín Hideki Maganashi byl jedním z těchto mužů a přestože zemřel, část z něj stále „žije“ v jeho pušce. V jeho zbrani, která mu několikrát zachránila život, a která s ním byla i v těch nejtěžších chvílích. Díky této památce se na něj bude vzpomínat jako na muže, který překonal svůj strach a zemřel, aby chránil druhé. Bude se na něj vzpomínat jako na jednoho z hrdinů Iwo Jimy!

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Japonská puška - VII. díl

Předchozí díl zde...

O několik minut později, před pevností Suribachi na ostrově Iwo Jima

Na vojácích kolem je vidět strach. Tentokrát už to nejde zamaskovat, teď je to dobře znatelné. Admirál Tagumo, uvězněný tu s námi, přišel s plánem. Je to spíš sebevražda než plán. Pevnost Suribachi je ztracená, to vědí všichni. Několika vojákům se z pevnosti podařilo uprchnout a míří na druhou stranu bojiště, kde se drží zbytek japonských sil na Iwo Jimě. Mají informace o zdejší situaci a pokud se na druhou stranu dostanou, mohou tamějším silám poskytnout užitečné informace. Jenže těch pár vojáků je teď uvězněných někde na bojišti, jelikož jsou tam všude Američani a nepozorovaný průchod je nemožný.

Tagumo té hrstce přeživších chce poskytnout příležitost k útoku, a tak povede poslední útok této jednotky. Přímý frontální útok na americké předsunuté pozice. Sebevražda. Ale pokud se Hidekimu a ostatním povede těm vojákům získat trochu času, dostanou se na druhou stranu. Útoku se zúčastní padesát osm japonských vojáků, včetně admirála, který útok povede. Hideki byl hodně nervózní, to jsem na něm poznala. Nabil mě a na hlaveň mi připevnil bajonet. Sedl si na blízký kámen a sundal helmu. Otočil ji a vytáhl fotografii. Zadíval se do černobílého obrazu stejně intenzivně jako tehdy na lodi. Vyrušil ho admirálův povel k přípravě. Hideki schoval fotografii, nasadil si přilbu a chopil se mě. Zařadil se do linie vojáků připravených vyběhnout na smrt.

V té chvíli jsem byla nervózní i já. Já vím, že je to šílené. Jsem jen obyčejná puška. Ale myslím, že jsem už konečně pochopila lidské emoce. Nejdou předvídat a většinou ani ovládat. Prostě se stanou a člověk se musí podřídit. Bylo naprosté ticho, občas se v dáli ozvalo pár výstřelů nebo nějaký ten výbuch. Mé plné soustředění však patřilo píšťalce, která právě zazněla. To je signál k útoku. Šedesátka odhodlaných vojáků Japonského císařství se s řevem rozeběhla před hlavně amerických zbraní. Po chvilce se spustila palba.

Hidekiho spolubojovníci jeden po druhém padali mrtví na zem, on sám však běžel dál. Rozhlížím se po nepřátelské palebné linii. Je jich minimálně desetkrát víc než nás. Vyrušil mě řev. Hideki dostal zásah do levé ruky. Dopadl na zem a rychle se doplazil k nedalekému kameni, za kterým se ukryl. Sundal batoh a chtěl si zranění obvázat, ale pak si to rozmyslel. Vím proč. Nemá to totiž smysl, jsme na sebevražedné misi, ze které se stejně nedostane živý. Po chvilce si vedle Hidekiho klekl Kiryo. Oba se na sebe podívali, kývli a pak oba vstali a rozeběhli se vpřed. Oba křičeli a snažili se vyhýbat nepřátelské palbě. Jeden z nepřátel stál přímo před Hidekim. Ten pouze běžel dál a zabodl do Američana svůj bajonet. Skopl nepřítele na zem a běžel dál.

Opět se rozhlížím. Američanů je hodně, ale kde jsou všichni Japonci. S Hidekim běželo už asi jen sedm mužů. Hideki zabil další dva Američany, ale náhle nás odhodila exploze. Sakra! Hideki se nehýbe. Ale cítím, že dýchá. Ještě není mrtvý. Otevírá oči a snaží se vstát. Bolest ho však přinutila ležel. Vidím jednoho Američana, jak jde pomalu k Hidekimu. Míří na něj puškou a chce vystřelit. Naštěstí se objevil Kiryo a povalil nepřítele na zem. Chvíli to vypadalo, že Kiryo vyhrává, ale Američan vytáhl nůž. Kiryo se snažil odvalit do bezpečné vzdálenosti, ale nepřítel mu zarazil nůž do krku. Byl mrtvý.

Proč s tím nemohu něco udělat! Jsem teď bezmocná. Mohu se jen dívat, jak ostatní umírají. Hideki, stále ležící na zemi, sundavá helmu a v ruce se mu znovu objevuje fotografie. Naposledy se na ní podíval, poté si jí položil na hruď. Sáhl na opasek a vytáhl z pouzdra svoji katanu. Její špičku namířil na fotografii, čili na svůj hrudník. Chci mu říct, ať to nedělá, ale nemohu. Hideki se naposledy rozhlédl kolem. Poté se zaměřil pouze na svůj meč. Zhluboka se nadechl, zavřel oči, vydechl a zabodl katanu skrz fotku hluboko do svého břicha. Teď sleduji, jak umírá. Stěžovala jsem si, že jsem ve skladu. Ale teď, když vidím, čeho je válka schopná, bych se tam nejraději vrátila. Doufám, že oběť těchto statečných Japonců alespoň nebyla zbytečná. Když ale vidím sílu americké armády, obávám se, že ano.

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Pokračování příště...

Exkurze do Štefánikovy hvězdárny

Autor: Tomáš Kolínský, I1.B

Dne 5. 2. 2013 se konala exkurze do Štefánikovy hvězdárny na Petříně. Účastníkem jsem byl já a skoro celá třída I1.C. Sraz byl v 10:00 před hvězdárnou, což mi dávalo možnost se prospat o něco déle. Spánek přišel vhod, a tak jsem mohl využít energii do své pozornosti na hvězdárně. Na Petřín jsem dojel se třemi kamarády. Sraz jsme měli poměrně brzy. Když jsme přijeli pod Petřín, tak nám zbývala hodina času. Po nějaké době, kdy jsme stoupali na Petřín, nám zbyl ještě nějaký čas, a proto nám nezbývalo nic jiného než čekat.

Naše a druhá třída, která s námi byla na exkurzi, se pomalu shromažďovala. Paní profesorky, které nás měly na starost, zaplatily vstupné. Exkurze mohla začít. Instruktorka nás zavedla do menšího sálu s plátnem a řekla nám obsah exkurze. Jako první jsme měli sledovat dokumentární film. Z filmu jsme se dozvěděli něco málo o Merkuru, Venuši a Marsu. Spousta účastníků sledovala film s takovým zájmem, až nakonec usnula. Já sám jsem byl málem mezi nimi. Po filmu se instruktorka vrátila do místnosti a ptala se nás, jestli nemáme otázky. Otázky padly dvě. Jestli je známá existence jiné rasy a co je strunová teorie? Otázky položili mí dva spolužáci, kteří seděli hned po levé straně vedle mě. Proto se potom většina očí upírala na mne. Někdo asi čekal, že budu pokračovat v otázkách. Já však hrdinně mlčel, a tak jsme se mohli jít podívat na dalekohled.

Byli jsme rozděleni na dvě skupiny podle tříd. Má třída šla na řadu jako druhá. Měli jsme možnost prohlédnout si galerii. Po pozorné prohlídce galerie přišla řada i na nás. V kopuli bylo celkem chladno. Ze začátku jsem vnímal, ale zima, která na mne doléhala, když jsem do ní vstoupil z teplé budovy, byla v ten okamžik krutá. Když jsem si myslel, že už půjdeme zpátky do tepla, začal se můj spolužák vyptávat na spoustu věcí. Chvíli jsem měl dojem, že chce napsat vlastní knihu, ale přesto jsme nakonec zašli zpět do tepla. Na to však navazovala naše poslední část a tím byla prohlídka hlavní kopule. Zde jsme se dozvěděli zase trochu informací a pak hajdy domů.

Radek Gabriel, I1.C (školní rok 2012/2013)