Předchozí díl zde...
O několik minut později, před pevností Suribachi na ostrově Iwo Jima
Na vojácích kolem
je vidět strach. Tentokrát už to nejde zamaskovat, teď je to
dobře znatelné. Admirál Tagumo, uvězněný tu s námi, přišel s
plánem. Je to spíš sebevražda než plán. Pevnost Suribachi je
ztracená, to vědí všichni. Několika vojákům se z pevnosti
podařilo uprchnout a míří na druhou stranu bojiště, kde se drží
zbytek japonských sil na Iwo Jimě. Mají informace o zdejší
situaci a pokud se na druhou stranu dostanou, mohou tamějším silám
poskytnout užitečné informace. Jenže těch pár vojáků je teď
uvězněných někde na bojišti, jelikož jsou tam všude Američani
a nepozorovaný průchod je nemožný.
Tagumo té hrstce přeživších
chce poskytnout příležitost k útoku, a tak povede poslední útok
této jednotky. Přímý frontální útok na americké předsunuté
pozice. Sebevražda. Ale pokud se Hidekimu a ostatním povede těm
vojákům získat trochu času, dostanou se na druhou stranu. Útoku
se zúčastní padesát osm japonských vojáků, včetně admirála,
který útok povede. Hideki byl hodně nervózní, to jsem na něm
poznala. Nabil mě a na hlaveň mi připevnil bajonet. Sedl si na
blízký kámen a sundal helmu. Otočil ji a vytáhl fotografii.
Zadíval se do černobílého obrazu stejně intenzivně jako tehdy
na lodi. Vyrušil ho admirálův povel k přípravě. Hideki schoval
fotografii, nasadil si přilbu a chopil se mě. Zařadil se do linie
vojáků připravených vyběhnout na smrt.
V té chvíli jsem byla
nervózní i já. Já vím, že je to šílené. Jsem jen obyčejná
puška. Ale myslím, že jsem už konečně pochopila lidské emoce.
Nejdou předvídat a většinou ani ovládat. Prostě se stanou a
člověk se musí podřídit. Bylo naprosté ticho, občas se v dáli
ozvalo pár výstřelů nebo nějaký ten výbuch. Mé plné
soustředění však patřilo píšťalce, která právě zazněla.
To je signál k útoku. Šedesátka odhodlaných vojáků Japonského
císařství se s řevem rozeběhla před hlavně amerických zbraní.
Po chvilce se spustila palba.
Hidekiho spolubojovníci jeden po
druhém padali mrtví na zem, on sám však běžel dál. Rozhlížím
se po nepřátelské palebné linii. Je jich minimálně desetkrát
víc než nás. Vyrušil mě řev. Hideki dostal zásah do levé
ruky. Dopadl na zem a rychle se doplazil k nedalekému kameni, za
kterým se ukryl. Sundal batoh a chtěl si zranění obvázat, ale
pak si to rozmyslel. Vím proč. Nemá to totiž smysl, jsme na
sebevražedné misi, ze které se stejně nedostane živý. Po
chvilce si vedle Hidekiho klekl Kiryo. Oba se na sebe podívali,
kývli a pak oba vstali a rozeběhli se vpřed. Oba křičeli a
snažili se vyhýbat nepřátelské palbě. Jeden z nepřátel stál
přímo před Hidekim. Ten pouze běžel dál a zabodl do Američana
svůj bajonet. Skopl nepřítele na zem a běžel dál.
Opět se rozhlížím. Američanů je hodně, ale kde jsou všichni
Japonci. S Hidekim běželo už asi jen sedm mužů. Hideki zabil
další dva Američany, ale náhle nás odhodila exploze. Sakra!
Hideki se nehýbe. Ale cítím, že dýchá. Ještě není mrtvý.
Otevírá oči a snaží se vstát. Bolest ho však přinutila ležel.
Vidím jednoho Američana, jak jde pomalu k Hidekimu. Míří na něj
puškou a chce vystřelit. Naštěstí se objevil Kiryo a povalil
nepřítele na zem. Chvíli to vypadalo, že Kiryo vyhrává, ale
Američan vytáhl nůž. Kiryo se snažil odvalit do bezpečné
vzdálenosti, ale nepřítel mu zarazil nůž do krku. Byl mrtvý.
Proč s tím nemohu něco udělat! Jsem teď bezmocná. Mohu se jen
dívat, jak ostatní umírají. Hideki, stále ležící na zemi,
sundavá helmu a v ruce se mu znovu objevuje fotografie. Naposledy se
na ní podíval, poté si jí položil na hruď. Sáhl na opasek a
vytáhl z pouzdra svoji katanu. Její špičku namířil na
fotografii, čili na svůj hrudník. Chci mu říct, ať to nedělá,
ale nemohu. Hideki se naposledy rozhlédl kolem. Poté se zaměřil
pouze na svůj meč. Zhluboka se nadechl, zavřel oči, vydechl a
zabodl katanu skrz fotku hluboko do svého břicha. Teď sleduji, jak
umírá. Stěžovala jsem si, že jsem ve skladu. Ale teď, když
vidím, čeho je válka schopná, bych se tam nejraději vrátila.
Doufám, že oběť těchto statečných Japonců alespoň nebyla
zbytečná. Když ale vidím sílu americké armády, obávám se, že
ano.
Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)
Žádné komentáře:
Okomentovat