neděle 10. března 2013

Japonská puška - VII. díl

Předchozí díl zde...


O několik minut později, před pevností Suribachi na ostrově Iwo Jima

Na vojácích kolem je vidět strach. Tentokrát už to nejde zamaskovat, teď je to dobře znatelné. Admirál Tagumo, uvězněný tu s námi, přišel s plánem. Je to spíš sebevražda než plán. Pevnost Suribachi je ztracená, to vědí všichni. Několika vojákům se z pevnosti podařilo uprchnout a míří na druhou stranu bojiště, kde se drží zbytek japonských sil na Iwo Jimě. Mají informace o zdejší situaci a pokud se na druhou stranu dostanou, mohou tamějším silám poskytnout užitečné informace. Jenže těch pár vojáků je teď uvězněných někde na bojišti, jelikož jsou tam všude Američani a nepozorovaný průchod je nemožný.

Tagumo té hrstce přeživších chce poskytnout příležitost k útoku, a tak povede poslední útok této jednotky. Přímý frontální útok na americké předsunuté pozice. Sebevražda. Ale pokud se Hidekimu a ostatním povede těm vojákům získat trochu času, dostanou se na druhou stranu. Útoku se zúčastní padesát osm japonských vojáků, včetně admirála, který útok povede. Hideki byl hodně nervózní, to jsem na něm poznala. Nabil mě a na hlaveň mi připevnil bajonet. Sedl si na blízký kámen a sundal helmu. Otočil ji a vytáhl fotografii. Zadíval se do černobílého obrazu stejně intenzivně jako tehdy na lodi. Vyrušil ho admirálův povel k přípravě. Hideki schoval fotografii, nasadil si přilbu a chopil se mě. Zařadil se do linie vojáků připravených vyběhnout na smrt.

V té chvíli jsem byla nervózní i já. Já vím, že je to šílené. Jsem jen obyčejná puška. Ale myslím, že jsem už konečně pochopila lidské emoce. Nejdou předvídat a většinou ani ovládat. Prostě se stanou a člověk se musí podřídit. Bylo naprosté ticho, občas se v dáli ozvalo pár výstřelů nebo nějaký ten výbuch. Mé plné soustředění však patřilo píšťalce, která právě zazněla. To je signál k útoku. Šedesátka odhodlaných vojáků Japonského císařství se s řevem rozeběhla před hlavně amerických zbraní. Po chvilce se spustila palba.

Hidekiho spolubojovníci jeden po druhém padali mrtví na zem, on sám však běžel dál. Rozhlížím se po nepřátelské palebné linii. Je jich minimálně desetkrát víc než nás. Vyrušil mě řev. Hideki dostal zásah do levé ruky. Dopadl na zem a rychle se doplazil k nedalekému kameni, za kterým se ukryl. Sundal batoh a chtěl si zranění obvázat, ale pak si to rozmyslel. Vím proč. Nemá to totiž smysl, jsme na sebevražedné misi, ze které se stejně nedostane živý. Po chvilce si vedle Hidekiho klekl Kiryo. Oba se na sebe podívali, kývli a pak oba vstali a rozeběhli se vpřed. Oba křičeli a snažili se vyhýbat nepřátelské palbě. Jeden z nepřátel stál přímo před Hidekim. Ten pouze běžel dál a zabodl do Američana svůj bajonet. Skopl nepřítele na zem a běžel dál.

Opět se rozhlížím. Američanů je hodně, ale kde jsou všichni Japonci. S Hidekim běželo už asi jen sedm mužů. Hideki zabil další dva Američany, ale náhle nás odhodila exploze. Sakra! Hideki se nehýbe. Ale cítím, že dýchá. Ještě není mrtvý. Otevírá oči a snaží se vstát. Bolest ho však přinutila ležel. Vidím jednoho Američana, jak jde pomalu k Hidekimu. Míří na něj puškou a chce vystřelit. Naštěstí se objevil Kiryo a povalil nepřítele na zem. Chvíli to vypadalo, že Kiryo vyhrává, ale Američan vytáhl nůž. Kiryo se snažil odvalit do bezpečné vzdálenosti, ale nepřítel mu zarazil nůž do krku. Byl mrtvý.

Proč s tím nemohu něco udělat! Jsem teď bezmocná. Mohu se jen dívat, jak ostatní umírají. Hideki, stále ležící na zemi, sundavá helmu a v ruce se mu znovu objevuje fotografie. Naposledy se na ní podíval, poté si jí položil na hruď. Sáhl na opasek a vytáhl z pouzdra svoji katanu. Její špičku namířil na fotografii, čili na svůj hrudník. Chci mu říct, ať to nedělá, ale nemohu. Hideki se naposledy rozhlédl kolem. Poté se zaměřil pouze na svůj meč. Zhluboka se nadechl, zavřel oči, vydechl a zabodl katanu skrz fotku hluboko do svého břicha. Teď sleduji, jak umírá. Stěžovala jsem si, že jsem ve skladu. Ale teď, když vidím, čeho je válka schopná, bych se tam nejraději vrátila. Doufám, že oběť těchto statečných Japonců alespoň nebyla zbytečná. Když ale vidím sílu americké armády, obávám se, že ano.

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Pokračování příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat