Předchozí díl zde...
O šedesát sedm let později, výstava II. světové války v Muzeu vědy a techniky, Kyoto
Už je to dávno.
Uplynulo téměř sedmdesát let od doby, kdy jsem naposledy někoho
zabila a kdy jsem ještě měla majitele. Za celých těch šedesát
sedm let nebyl jediný den, kdy bych na Hidekiho nevzpomínala.
Denně se na mě chodí dívat stovky lidí. Prohlíží si mě, fotí
si mě a usmívají se. Kéž by tak viděli to všechno, co jsem
viděla já. Kdyby to všechno viděli a zažili, smích by je
přešel. Pode mnou je i text o Hidekim. To je dobře. Lidé by měli
znát jeho příběh. Zemřel, aby jiní mohli žít. Byla to ta
největší oběť, kterou mohl podstoupit, ale postavil se k ní
jako pravý japonský voják. S odhodláním a s odvahou. I navzdory
tomu, co všechno se stalo a jak dlouho to je, na Hidekiho nikdy
nezapomenu. Byla pro mne čest být v těch těžkých dnech jeho
puškou.
Druhá světová
válka je bezpochyby ten nejmasivnější a nejbrutálnější
konflikt v dějinách. Právě v Pacifiku probíhaly jedny z
nejbrutálnějších bitev v té době. A ačkoliv bylo téměř
jisté, že Spojené státy zvítězí, Japonsko se nikdy nevzdalo.
Vulkanický ostrov Iwo Jima je toho důkazem. Na Iwo Jimě zemřelo
98 % japonských sil, pouze pár Japonců se dostalo do zajetí a
přežilo. I navzdory americkému vítězství na Iwo Jimě i ve
válce v Pacifiku, na statečné obránce Iwo Jimy se nikdy
nezapomnělo. Položili svůj život, aby chránili svoji domovinu
před americkými silami. Vojín Hideki Maganashi byl jedním z
těchto mužů a přestože zemřel, část z něj stále „žije“
v jeho pušce. V jeho zbrani, která mu několikrát zachránila
život, a která s ním byla i v těch nejtěžších chvílích. Díky
této památce se na něj bude vzpomínat jako na muže, který
překonal svůj strach a zemřel, aby chránil druhé. Bude se na něj
vzpomínat jako na jednoho z hrdinů Iwo Jimy!
Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)
Žádné komentáře:
Okomentovat