Předchozí díl zde...
O dva týdny později, pevnost Suribachi na ostrově Iwo Jima
Jeskyně, které tu
vojáci vykopali, jsou impozantní. Během necelých dvou týdnů se
jim podařilo celou horu Suribachi protkat chodbami a tunely, skoro
jako mraveniště. Mnohem větší starosti mám o to, jak to celé
dopadne. Dávala jsem dobrý pozor, co si vojáci říkají a myslím,
že už vím, co se tu děje.
Všechny ostrovy od Japonska po Havaj
jsou v rukou Američanů. Tedy až na dva – Okinawa a Iwo Jima. A
zatímco obrana na Okinawě má čas se připravit, na Iwo Jimu se
chystá útok americké hlavní flotily. Na Iwo Jimě je jen
několik tisíc vojáků. Američané si jich přivezou minimálně
dvacetkrát víc. Je to předem prohraná bitva a všichni to vědí.
Jen to nedávají najevo. Úkolem těchto vojáků je získat čas
potřebný pro vybudování obrany na Okinawě a na pobřeží
Japonského císařství. Několik tisíc vojáků zemře, aby stovky
tisíc japonských mužů, žen a dětí bylo v bezpečí.
Vysoká
oběť, ale nezbytná. Všichni na tomto proklatém ostrově jsou
připraveni položit život za ochranu Japonska. Dokonce i Hideki a
jeho přátelé přijali tuto krutou pravdu. Právě teď se nacházím
v Hidekiho rukou. Leží u jednoho z mnoha jeskynních otvorů s
jasným výhledem na pobřeží. Je večer a většina vojáků spí.
Na Hidekiho vyšla hlídka. Sice nevím, na co Hideki právě myslí,
ale tváří se ustaraně. Nemáme žádné lodě a žádná letadla.
Na ostrově zbylo posledních pár tanků, které jsou mimochodem v
mizerném stavu, protože chybí nástroje na jejich opravu a údržbu.
Američané podnikají nálety a každý den nás oslabují. Hideki
to všechno ví. Myslím, že právě o tom teď přemýšlí. A já
se mu nedivím. Tehdy jsem řekla, že začínám chápat lidské
emoce. Jednu z nich nyní chápu dokonale – strach. Ten teď totiž
panuje i ve mně. Je to šílené! Vždyť jsem jenom puška! No,
možná je to tím, že jsem teď součástí toho všeho. Nevím to
jistě, ale na tom nezáleží. Brzy se začne umírat, a to je
podstatné.
Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)
Žádné komentáře:
Okomentovat