Postavme školu v Africe

Již sedm let naše škola pod záštitou organizací Junák a Člověk v tísni přispívá k charitativní akci „Postavme školu v Africe“. Této akce jsem se účastnil i vloni, ale více méně jako pozorovatel, protože hlavními organizátory byli studenti ze třídy I4.C. Ovšem tento rok jsem na sebe vzal mnohem větší zodpovědnost. Musel jsem zapečetit kasičku na městském úřadě a vyzvednout propagační materiály na centrálním vedení Junáka.

Mezitím se vstupní vestibul školy proměnil k nepoznání. Zdobily jej fotografie z Etiopie a plakáty studentů oboru Technické lyceum, které měly všem připomenout, že mít možnost chodit do školy není na celém světě samozřejmostí. Poté, co jsem zařídil vše potřebné, jsme konečně za pomoci mých spolužáků ze třídy E2A a profesorky Havlíkové mohli začít vybírat peníze. Ve vestibulu jsme rozvěsili trička, na školní lavici, kterou jsme přinesli ze třídy, jsme položili propagační materiály, odznáčky, samolepky a samozřejmě kasičku.

Vybírali jsme ve dvojicích a během těch dvou dnů jsme se střídali. Službu jsme měli vždy ráno od 7:00 do 8:40, kdy studenti přicházeli do školy, a odpoledne od 13 do 14 hodin, kdy odcházeli domů. Docela mě překvapilo, jak velký zájem byl o trička, kterých jsme prodali přibližně patnáct kusů. Všiml jsem si, že během konání sbírky si některé profesorky vzaly na sebe trička z minulých ročníků. Bylo fajn, že se do sbírky zapojili i učitelé. Největší zájem byl ovšem o odznáčky a samolepky, ale to bylo kvůli nízké ceně, tedy za jakýkoli příspěvek. Celkově jsme vybrali čtyři tisíce čtyři sta šedesát dvě koruny.

Po ukončení sbírky jsem donesl kasičku na úřad, kde byla rozpečetěna a její obsah byl přepočítán. Peníze pak byly odeslány na účet organizace Člověk v tísni. Bohužel nevím, kam letos peníze poputují, ale z vybrané částky se dají pořídit například 1 tabule, 3 židle, 1 lavice, 10 učebnic, 10 sešitů, 4 penály, 4 propisky, 10 ořezávátek a nějaké gumy a tužky…

Jsem velmi rád, že jsem do toho šel, obzvlášť když vím, že jsme vybrali více peněz než minulý rok.

Ondřej Linha, E2.A (školní rok 2012/2013)

Měsíc filmu na školách – projekce filmu s besedou

„Tak koho paní doktorka sprdne letos?“ to jsem si pomyslela, samozřejmě v dobrém, když nám dr. Jiřina Šiklová potvrdila účast na besedě po projekci filmu České děti. Loni to odnesl Patrik a taky trochu pan ředitel. A letos jsem to byla hlavně já – proč tak dlouho zvoní na školní zvonky (všechny), proč ten film tak pomalu utíká, proč učitelé nevysvětlí celému národu pořádně principy naší ústavy, když si pak lidé usmyslí přímou volbu prezidenta atd...

Ale teď vážně, ve vší úctě, byli jsme rádi, že k nám už podruhé zavítala. A ona byla taky spokojená, že Úžlabiňáci se nebojí zeptat, hezky diskutují a mají zájem o věci občanské a o politiku vůbec. Nakonec tři hodiny utekly jako voda a už se těšíme na další ročník. Koho pozveme příště? Pátrejte ve svém okolí a dejte včas vědět.

Stanislava Hedrlínová (školní rok 2012/2013)

Jak jsme organizovaly fotosoutěž ve Žlabu

Ano, to ypsilon tam je správně, neboť právě před devíti lety si češtinářky – jen tak, z dlouhé chvíle – řekly, že by se mohlo něco zajímavého podniknout, přišla řeč na fotky… a 1. ročník soutěže byl na světě. Je tu mezi námi dnes už dost studentů i kolegů, kteří nepamatují, jak potom na první vernisáži voněl štrúdl, který jsme si samy upekly, jak studenti, kteří nesedí jen u kompu, vzali do ruky kytary či flétnu… A pak následovaly kroky do Centra FotoŠkoda ve Vodičkově ulici, štědré sponzorství majitele, který fandí školám, možnost vystavovat naše laická fotografická minidíla v centru Prahy…

Za rok otevřeme 10. ročník. Přidejte se k nám, ozvěte se, napište, co dělat jinak a lépe, řekněte, co byste rádi fotili nebo viděli na chodbách naší školičky! Více o fotosoutěži zde.

Dana Havlíková (školní rok 2012/2013)

Hlasování v 9. ročníku školní fotosoutěže:

1) prostřednictvím "lístečků" - odevzdávejte šatnářům (lístky obdržíte od vyučujících ČJL)

2) prostřednictvím Internetu - odkaz na hlasování ZDE

Úžlabina plná knih

Znáte to – zase máte za úkol přečíst na literaturu doporučenou knihu. Někdo se na to vybodne rovnou, někdo najde obsah na netu a někdo se rozhodne osobně knížku přečíst. Ale kde ji sehnat, když je jasné, že doma není? Co takhle třeba zajít...do školní knihovny? Neliterárním typům jen připomínám, že se nachází v přízemí vedle učebny č. 35 a je otevřena každý všední den. Doporučené školní četby máme relativně dostatečné množství, ale i tady platí, že kdo dřív přijde, ten dřív mele (=čte). Ale pozor! Bystré hlavy odhalí, že to není zdaleka vše. Fond knihovny čítá víc než 6 000 svazků, z nichž většinu si můžete zapůjčit domů (prosím však ne najednou). A konkrétně? Samozřejmě jsou to desítky a stovky knih beletrie – od klasiků typu Shakespeara po relativně nové autory, jakým je třeba Petr Šabach. Je tu čtení zábavné, i vážné, detektivní i fantastické, ukrývají se zde romány, novely i dramata. A nesmím zapomenout na poezii – v celkem slušné sbírce si najde to své začínající i pokročilý milovník básní.

S krásnou literaturou se o knihovní regály dělí tzv. naučné, nebo také odborné knihy. Nejvíce zástupců tu samozřejmě mají technické obory – elektrotechnika, elektronika, automatizace, ale i počítače a strojírenství. Možná se budete divit, ale máme tu třeba i lahůdky z oblasti dějin umění nebo sportu. Velkou část fondu tvoří výukové materiály – učebnice, příručky a slovníky, třeba konkrétně alespoň za prolistování stojí Šmírbuch jazyka českého... A je tu bezesporu mnoho dalších zajímavých (až kuriózních) titulů – namátkou Stavíme si minikáru, Klíč k moderní astrologii nebo Atlas hnízdního rozšíření ptáků Prahy. Samostatnou kapitolou pak jsou časopisy – každý měsíc si můžete pročíst nejnovější Praktickou elektroniku, Computer, Chip, Extra PC a další – tak proč toho nevyužít?

Minimálně jednou měsíčně se snažím „ulovit“ nějakou novinku ze současné beletrie. Podařilo se tak třeba zakoupit celou sérii velmi oblíbených Dračích jezdců Christophera Paoliniho, nebo nejnověji netradiční detektivku z Afriky (s názvem Písařská škola v Kalahari) a oceňovaný román Umberta Eca Pražský hřbitov.

A kdo dočetl až sem, možná se ptá, zda něco nechybí?! Ano, jsou to počítače, aneb 7 pracovních míst s počítačem a přístupem na internet a možností vzdáleného tisku. Takže je to jednoduché – přijďte v pondělí, středu a pátek mezi 7. a 11. hodinou dopoledne, nebo v úterý a čtvrtek od 10:30 do 14:30 odpoledne. V případě jakéhokoli dotazu jsem k dispozici na e-mailu: kucrova@uzlabina.cz.

Budu se na vás těšit!

Veronika Kucrová (školní rok 2012/2013)

P.S. ke správnému elaborátu patří i citát:

„Muži obdivují ženy, které mluví jako knihy, ale berou si ženy, které vaří jako z kuchařské knihy.“ (Milan Kundera)

Osvětim

Naše cesta začala za vlahé noci v Praze. Za dobré nálady jsme vyrazili autobusem směrem ke koncentračnímu a vyhlazovacímu táboru v Osvětimi. Veškerá dobrá nálada nás opustila již při výstupu. Dýchla na nás atmosféra tamějších míst a i počasí se zdálo být pochmurné.

Poté, co nám byl přiřazen průvodce, jsme vstoupili na půdu, po které před námi prošly již statisíce lidí, věřících v místo nového začátku. Nad branou se tyčil nápis těžký jako osudy lidí, již pod ním prošli, stálo na něm: „Práce osvobozuje.“  První, co jsme uviděli, bylo na první pohled nevinně vyhlížející místo, ale po pár větách našeho průvodce si člověk uvědomil, že stojí na místě, kde každým dnem umíraly tisíce lidí, kde lidé ztráceli vůli žít a kde vládl strach spolu s bolestí. Po vstupu do výstavních prostor byla atmosféra ještě temnější. Pro někoho, kdo je alespoň trochu empatický, musela představa tehdejších poměrů působit jako studená sprcha. To, co se můžete dočíst v učebnicích, nebo jste zaslechli z vyprávění, je pouze zlomek z toho, co na vás působí přímo na místě. Barák, ve kterém bydlelo klidně i tisíc lidí, většina lidí spala na zemi, mnohdy i bez přikrývky. Práce do úplného vyčerpání a kdokoli mohl kdykoli zemřít, stačilo, aby se strážce špatně vyspal.

Tehdejší strach a beznaděj si dnes dokáže kdokoli z nás jen stěží představit. Lidé, kteří si tímto prošli, se o tom neradi zmiňují a raději by zapomněli. Kdo si myslí, že dnes je to těžké, představte si, jak stojíte v řadě, okolo vás jsou lidé, které jste v životě neviděli, možná zítra ani neuvidíte, a nevíte, jestli tento den není váš poslední. Kdo dokázal tyto časy přežít a zachovat si zdravý rozum, si zaslouží můj respekt.

Daniel Ondřej, I3.C (školní rok 2012/2013)

Adaptační kurz 2012

Pondělí ráno. Pomalými kroky se blížím ke škole, kde mám oficiálně zahájit novou etapu svého života. Strach. Strach z neznáma je to první, co se objevuje. Vidím samé nové lidi, neznámé tváře. Snažím se vypadat klidně, ale žaludek se mi svíjí stresem a srdce bije jako o život. S několika přáteli se blížím na místo, kde má moje nová třída sraz. Seznamujeme se s naším třídním profesorem a v mé hlavě proudí neuvěřitelné množství myšlenek.

Tak tohle je má třída? Tohle jsou ti, které budu ve škole potkávat každý den? No, vypadají jako fajn lidi. Pomalu se blížíme k autobusu a na tvářích ostatních se dá poznat, že jsou plní očekávání, stejně jako já. Hlavou mi proudí nejrůznější otázky. Co mě čeká? Jak to bude probíhat? Jací jsou vlastně moji spolužáci, které zatím neznám? Myslím, že tyto a mnohé další otázky napadaly každého z nás. Já sám na ně odpověď nemám, ale jsem zvědavý. Už v autobuse se ovšem ukázalo, že jsem se celou dobu bál úplně zbytečně. Seznámil jsem se s prvním člověkem a hned jsem poznal, že jsem na tom opravdu dobře.

Z dosud neznámých lidí se stali skvělí kluci se smyslem pro humor, takže začínám tušit, že na kurzu, který máme podstoupit, to bude ještě lepší. Během cesty jsem se opravdu hodně nasmál a na některé lidi už jsem si stihl udělat stručný názor. Konečně se ocitáme na místě určení – v rekreačním a sportovním středisku, kde se máme lépe poznat.

Naše třída se schází venku, kde se poznáváme s naším instruktorem. Utváříme kruh a začínáme hrát hru, která je zaměřena na seznámení, hlavně tedy zapamatování jmen. Hra spočívá v tom, že se představím křestním jménem, před které ovšem musím dát nějaký přívlastek, který musí začínat stejným písmenem jako moje jméno. Takhle to jde pořád dál a každý musí ještě před představením zopakovat všechny, kteří byli před ním. Padala jména jako Rychlý Radek, Pletenej Pepa nebo Hloupý Honza. Za chvíli je řada na mě a já přemýšlím, jak se představit. Láskyplný? Lstivý? Ne. Napadá mě skvělá strategie, jak docílit toho, aby si všichni mé jméno zapamatovali. Řada je teď na mě a já opakuji všechny, kteří byli přede mnou. Až na jednoho, se kterým jsem měl menší problém, jsem poznal všechny. Nyní je čas představit sám sebe. Aniž bych si to uvědomil, z mých úst vyšlo Labilní Lukáš. Ozval se krátký smích a já mám radost, že moje strategie vyšla. Řekl jsem něco málo o sobě a pak šla řada dál. Byl jsem rád, když jsem zjistil, že si mě pamatuje opravdu každý. Co nás čeká dál? Další hra? Nebo snad volno? Ale já volno nechci, já se chci bavit. Přání se mi plní, když zjišťuji, že hrajeme ještě pár dalších dost zábavných her. Poté odcházíme na pokoje a připravujeme se na večerní program.

Další den nás čekají lanové aktivity a další hry. Jako absolutní vrchol celého programu ovšem považuji stavbu a test voru, což je zážitek, na který jen tak nezapomenu. Dostáváme gumy, dřevo, provazy a jednoduchou instrukci: postavte vor a přeplujte rybník tam a zpátky. To myslí vážně? Chvíli mi trvá pochopit, že to opravdu myslí vážně. Neskutečný adrenalin. Popadám nějaké vesty a provazy a rychle běžím k vodě, kde se vor bude stavět. Během rekordního času máme hotovo.

První skupina nasedá na vor a vydává se na cestu. Já jdu společně s druhou skupinou na místo, kde se vystřídáme a doplaveme s vorem zase zpátky. První tým vor opouští, a tak nasedám a čekám, co se bude dít. Jakmile jsou rozdány role a všichni bezpečně sedí, vor se dává do pohybu. Sice nemám v ruce pádlo, ale snažím se pomáhat.

Po chvilce se zadní část začala zlehka rozpadat, takže ve spolupráci s jedním kamarádem držím zadní část a společně zabraňujeme jejímu odtržení od zbytku voru. Nakonec doplouváme do cíle, kde máme vor zase rozložit, což nám trvá jen chvilku. Odnášíme věci zpět a dozvídáme se, že jsme vytvořili nový rekord.

Po tomto zážitku už vše uteklo tak nějak rychle. Stavěli jsme padák pro vajíčko, představovali svoji charakteristickou věc a další aktivity, u kterých jsem ještě lépe poznal své spolužáky. Poslední noc před odjezdem dohráváme na pokoji pokerový turnaj. Ráno se probouzím s dobrým pocitem. Kurz splnil moje očekávání a svůj účel, tedy seznámit nás. Nasedám do autobusu a je mi fajn. Za ty tři dny jsem potkal super lidi. Lidi, které nyní budu potkávat každý den ve škole. Lidi, kteří tvoří moji novou třídu. Lidi, kteří mě přesvědčili, že jsem si vybral tu správnou školu.

Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)

Stručná charakteristika Žlabáka

Mnozí nezasvěcení si myslí, že Žlabákem je každý, kdo navštěvuje náš nádherný, úžasný, skvělý a oblíbený ústav. Toto je pravda jen napůl, docházka na naši školu je jednou z podmínek, ale správného žlabáctví člověk musí dosáhnout svojí pílí a dlouhým psychickým tréninkem (ale musím přiznat, že mnohým to jde docela samo). Žlabáků existuje více poddruhů, proto zde nyní uvedu stručné charakteristiky nejdůležitějších z nich.

Žlabák vydlabaný neboli tzv. královská forma

Tvor (neboť zde se již o člověku hovořit nedá) s touto diagnózou je postižen prudkými záchvaty, jež mají za následek nadprůměrné studijní výsledky v oborech výpočetní techniky a elektroniky a u některých krajních případů to zajde až k vyznamenání na vysvědčení. Díky tomu je takto postižený jedinec někdy ostatními Žlabáky zavrhován. Tento stav je též doprovázen podivnými mimoškolními aktivitami, například studiem japonštiny.

Žlabák obecný

Tento druh je nejobvyklejší. Hlavním rysem je neutuchající zájem o nejnovější počítačové hry a jejich aktivní „paření“, které je provozováno na úkor studia. Kdybych to měl správně vysvětlit, tak v životě těchto jedinců není nic důležitějšího než hraní na počítači, čímž se liší od královské formy, neboť tu počítač zajímá hlavně za účelem programování. Dalším charakteristickým rysem je občasné a nelogické vyluzování nejpodivnějších zvuků, a to zvláště v hodině anglického jazyka.

Položlabák 

Tato forma je již přechod mezi Žlabákem a stavem, jejž okolní svět nazývá normálním. Tento typ se vyznačuje některými výše uvedenými znaky, ale je postižen podivnou chorobou, která ho nutí plnit si domácí úkoly, kreslit okraje v sešitech, a dokonce se i učit, což sice není v zásadě v rozporu s podmínkami žlabáctví, ale většina příslušníků tohoto druhu toto chování rezolutně zavrhuje.

Mezi Žlabáky panují vcelku jednoduché sociální vztahy, které jsou založeny buďto na vzájemném porozumění, nebo na právu silnějšího. Přesto k vážnějším potyčkám dochází zřídka. Velmi zajímavým poddruhem, a mezi Žlabáky velmi oblíbeným, jsou Žlabačky, ale správný Žlabák nepohrdne ani samičkou lidskou. I přes výše popsané se není čeho obávat, neboť Žlabák je veskrze milé a přítulné zvířátko, které člověka napadá jen v opravdu krajních případech. Avšak pokud se tak stane – Bůh s vámi!

Karel Kotek, E3.D 2003/2004, školní almanach 2004

Jak může dopadnout domácí úkol

Milá paní profesorko,

tímto dopisem bych se chtěl omluvit za neodevzdání domácí písemné práce v prvním termínu. Já jsem totiž, nevěřila byste, zapomněl. Vím, že tato omluva je naprosto nedostačující, protože ve škole se na domácí úkoly zapomíná víc, než je zdrávo...

Domácí písemná práce mi byla zadána, stejně jako ostatním, ve středu 5. listopadu s tím, že ji mám vypracovat do čtrnácti dnů. Řekl jsem si, že mám dost času, tak proč bych se tím měl zabývat už teď a vesele jsem pokračoval ve studiu. Naposledy jsem si na domácí úkol vzpomněl hned o následujícím víkendu, ale život je otázkou priorit a nesmíte zapomínat, že jsme na elektrotechnické škole. Tak zvítězily úkoly ze základů a elektroniky.

Český jazyk náhodou nebyl opomenut sám, protože „na neurčito“ jsem odložil i matematiku a referát ze strojnictví, doufaje, že odloženy budou i ze strany profesorů. Při studování rozvrhu na další den jsem si po přejetí písmen STR na referát ještě vzpomněl a po dlouhém uvažování jej opět odložil, u hieroglyfů vztahujících se k ČJL se tento efekt neprojevil. A tak pokračovalo moje pilné studium až do středy 19. listopadu, kdy jsem ráno v autobuse překvapil Mirka rafinovanou otázkou: „Hele, ten dopis na češtinu nebyl na dnešek, že ne?“ Po odpovědi: „Jaký dopis?“ a chvilkovém odmlčení s předstíraným zamyšlením jsme dospěli ke společnému názoru, že se asi necháme překvapit.

K napsání tohoto dopisu mě vedlo také ono překvapení, které jste nám zapomnětlivcům připravila. Napsat osobní dopis nějaké významné osobnosti je věru zapeklitý úkol, a proto věřte, že nikdo jiný mě nenapadl.

Váš student Jarda Pecka, E2D 2003/2004, školní almanach 2004

Vzpomínky na Úžlabinu

Vstupuji poprvé do učebny s číslem 310. Pokud si stále svou první třídu správně pamatuji, je plná mých budoucích spolužáků. Neuvěřitelné ticho a 31 obličejů vystrašeně zírajících na čistou tabuli mne dostatečně ujistilo, že můj dětinský strach z nového prostředí má mnoho svých bratříčků ukrytých v nejrozmanitějších tvářích, které na mě tupě zírají. Hodnotící pohledy 62 očí mne doprovázejí až k mému novému místu. Zvoní a všichni s napětím očekávají, kdo že nás to uvítá...

Tak si pamatuji svůj první den na SPŠE V Úžlabině. Čtyři roky, které jsem zde strávil, mne obohatily o mnoho vědomostí, zkušeností a v neposlední řadě minimálně o 31 kamarádů. Každým dnem pobytu v tomto ústavu mi stoupalo sebevědomí a rostla naděje na maturitní zkoušku. Stále jsem si říkal, jak budu rád, až budu mít ten kýžený papír a konečně odejdu. Pokud se ale poohlédnu zpět, je právě tento dokument, který je vyvrcholením studia na střední škole, pouhým kusem bezcenného papíru v kontrastu s léty prožitými ve společnosti skvělých lidí. 

Stále nedokážu zapomenout na optimistický přístup naší třídní profesorky, sborově nazývané „Libuška“, která byla pro třídu neuvěřitelnou oporou. Snad ani nejde vyjádřit naši vděčnost, která jí skutečně oprávněně patří. Pochopil jsem i to, že láska nemusí být jen vůči živým organismům, ale třeba i k „trafíčku“, jak ho pan Tichý rozvášněně rád nazýval. Neuvěřitelnou zkušenost mi dal i pan profesor Dvořák, alias „Speedy“, který mne nadšením ze svého předmětu přesvědčil, že i měření může být zábavné. Obdivuhodná pohyblivost tohoto uznávaného profesora nedala mnohým z nás ani spát. Také spící (či bdící?) kantor u písemné

práce je zážitek, který bych jinde těžko hledal...

Jeho oblíbené vysvětlení nepochopené látky větou: „To si odvodíte...“ nebo „Po určitých matematických úpravách dostáváme tento vzoreček...“ mě stále více přesvědčovalo o tom, že elektronika nebude ten pravý maturitní předmět. I tak jsem se i při ní s panem profesorem Zárubou opravdu pobavil. Známý „informejšn lajn“ nebo „tentativ“ již nikdo neodpáře stále nespokojenému panu profesoru Rottovi, stejně tak jako „v irtuální pětky“ dílenskému učiteli Plchovi. I hodiny pana profesora Bernase při výuce elektronických počítačů postupem času vzaly obrátky k projevení zájmu o předmět. Jeho skvělý přátelský přístup k žákům jsme alespoň o maturitním večírku ocenili malou pozorností. I tak jsme asi „Berniemu“ dostatečně nevyjádřili své díky. No a konečně naše češtinářka, paní profesorka Havlíková, na jejíž známé jsem měl až neuvěřitelné štěstí. Sama se už strachovala, koho že to potkám příště. Její hodiny byly přinejmenším originální.

Do samostatného odstavce musím zařadit naše tělocvikáře. Známá trojka Sláma, Bláha, Petržílka na mně zanechala opravdu trvalé následky. Nezapomenutelný cyklisťák na Šumavě je asi nejsilnějším zážitkem z Úžlabiny. Upřímný smích pana profesora Slámy jako reakce na ukázkové „vidle“ jednoho jeho svěřence byl opravdu nečekaný, o to víc jeho obhajoba slovy: „Teď už se tomu můžeme smát…“ Jeho chování mnohé mile překvapilo, aspoň nás nenutil dělat gymnastiku. Slavná věta „Blažeje“ neboli profesora Bláhy při výletu na jezero Laka, kterou již všichni očekávali, znějící: „Tak tohle je jezero Laka, vy paka …“ v nás rozpoutala upřímný výbuch smíchu. O tom, jak si právě tahle dvojka po každém výletu provokativně otevřela svého „gambáče“ a vychutnávala si ho na zápraží své chatky, radši ani nemluvím. To nám snad dělali schválně. O zážitku s panem Petržílkou, při kterém jsme u ohně schovávali svoje drahocenně propašované lahvičky a již řádně společensky upraveni se snažili slibovat, že už půjdeme spát, bych mohl naopak dlouho vyprávět. Stejně si ale myslím, že o našich tajných výletech měli stoprocentní přehled…

Prostě a jistě, vše se dá vyjádřit jedním slovem. A opět budu mluvit za celou naši třídu, třídu E4D maturující ve školním roce 2002/2003: DĚKUJEME!

Michal Hron, E4D 1999–2003, školní almanach 2004