Vstupuji poprvé do učebny s
číslem 310. Pokud si stále svou první třídu správně pamatuji, je
plná mých budoucích spolužáků. Neuvěřitelné ticho a 31 obličejů
vystrašeně zírajících na čistou tabuli mne dostatečně ujistilo, že můj
dětinský strach z nového prostředí má mnoho svých bratříčků ukrytých
v nejrozmanitějších tvářích, které na mě tupě zírají. Hodnotící
pohledy 62 očí mne doprovázejí až k mému novému místu. Zvoní a všichni s napětím očekávají, kdo že nás to uvítá...
Tak si pamatuji svůj první den na SPŠE V Úžlabině. Čtyři roky, které
jsem zde strávil, mne obohatily o mnoho vědomostí, zkušeností a v
neposlední řadě minimálně o 31 kamarádů. Každým dnem pobytu v tomto
ústavu mi stoupalo sebevědomí a rostla naděje na maturitní zkoušku.
Stále jsem si říkal, jak budu rád, až budu mít ten kýžený papír a konečně
odejdu. Pokud se ale poohlédnu zpět, je právě tento dokument,
který je vyvrcholením studia na střední škole, pouhým kusem
bezcenného papíru v kontrastu s léty prožitými ve společnosti skvělých
lidí.
Stále nedokážu zapomenout na optimistický přístup naší třídní
profesorky, sborově nazývané „Libuška“, která byla pro třídu
neuvěřitelnou oporou. Snad ani nejde vyjádřit naši vděčnost, která jí
skutečně oprávněně patří. Pochopil jsem i to, že láska nemusí být jen vůči
živým organismům, ale třeba i k „trafíčku“, jak ho pan Tichý
rozvášněně rád nazýval. Neuvěřitelnou zkušenost mi dal i pan profesor
Dvořák, alias „Speedy“, který mne
nadšením ze svého předmětu přesvědčil, že i měření může být zábavné.
Obdivuhodná pohyblivost tohoto uznávaného profesora nedala mnohým z
nás ani spát. Také spící (či bdící?) kantor u písemné
práce je zážitek, který bych jinde těžko hledal...
Jeho oblíbené vysvětlení nepochopené látky větou: „To si odvodíte...“ nebo „Po určitých
matematických úpravách dostáváme tento vzoreček...“ mě stále více
přesvědčovalo o tom, že elektronika nebude ten pravý maturitní předmět. I
tak jsem se i při ní s panem profesorem Zárubou opravdu
pobavil. Známý „informejšn lajn“ nebo „tentativ“ již
nikdo neodpáře stále nespokojenému panu profesoru Rottovi, stejně tak
jako „v irtuální pětky“ dílenskému učiteli
Plchovi. I hodiny pana profesora Bernase při výuce elektronických počítačů
postupem času vzaly obrátky k projevení zájmu o předmět. Jeho skvělý
přátelský přístup k žákům jsme alespoň o maturitním večírku ocenili malou
pozorností. I tak jsme asi „Berniemu“ dostatečně
nevyjádřili své díky. No a konečně naše češtinářka, paní
profesorka Havlíková, na jejíž známé jsem měl až neuvěřitelné štěstí.
Sama se už strachovala, koho že to potkám příště. Její hodiny byly
přinejmenším originální.
Do samostatného odstavce musím zařadit naše tělocvikáře. Známá trojka
Sláma, Bláha, Petržílka na mně zanechala opravdu trvalé následky.
Nezapomenutelný cyklisťák na Šumavě je asi nejsilnějším zážitkem z
Úžlabiny. Upřímný smích pana profesora Slámy jako reakce na ukázkové „vidle“ jednoho jeho
svěřence byl opravdu nečekaný, o to víc jeho obhajoba slovy: „Teď už se tomu můžeme
smát…“ Jeho chování mnohé mile
překvapilo, aspoň nás nenutil dělat gymnastiku. Slavná věta „Blažeje“ neboli profesora
Bláhy při výletu na jezero Laka, kterou již všichni očekávali,
znějící: „Tak tohle je jezero Laka, vy paka …“ v nás rozpoutala
upřímný výbuch smíchu. O tom, jak si právě tahle dvojka po
každém výletu provokativně otevřela svého „gambáče“ a vychutnávala si ho na zápraží
své chatky, radši ani nemluvím. To nám snad dělali schválně. O
zážitku s panem Petržílkou, při kterém jsme u ohně schovávali svoje
drahocenně propašované lahvičky a již řádně společensky upraveni se
snažili slibovat, že už půjdeme spát, bych mohl naopak dlouho
vyprávět. Stejně si ale myslím, že o našich tajných výletech měli
stoprocentní přehled…
Prostě a jistě, vše se dá vyjádřit jedním slovem. A opět budu mluvit
za celou naši třídu, třídu E4D maturující ve školním roce 2002/2003: DĚKUJEME!
Michal Hron, E4D 1999–2003, školní almanach 2004
Žádné komentáře:
Okomentovat