Osvětim

Naše cesta začala za vlahé noci v Praze. Za dobré nálady jsme vyrazili autobusem směrem ke koncentračnímu a vyhlazovacímu táboru v Osvětimi. Veškerá dobrá nálada nás opustila již při výstupu. Dýchla na nás atmosféra tamějších míst a i počasí se zdálo být pochmurné.

Poté, co nám byl přiřazen průvodce, jsme vstoupili na půdu, po které před námi prošly již statisíce lidí, věřících v místo nového začátku. Nad branou se tyčil nápis těžký jako osudy lidí, již pod ním prošli, stálo na něm: „Práce osvobozuje.“  První, co jsme uviděli, bylo na první pohled nevinně vyhlížející místo, ale po pár větách našeho průvodce si člověk uvědomil, že stojí na místě, kde každým dnem umíraly tisíce lidí, kde lidé ztráceli vůli žít a kde vládl strach spolu s bolestí. Po vstupu do výstavních prostor byla atmosféra ještě temnější. Pro někoho, kdo je alespoň trochu empatický, musela představa tehdejších poměrů působit jako studená sprcha. To, co se můžete dočíst v učebnicích, nebo jste zaslechli z vyprávění, je pouze zlomek z toho, co na vás působí přímo na místě. Barák, ve kterém bydlelo klidně i tisíc lidí, většina lidí spala na zemi, mnohdy i bez přikrývky. Práce do úplného vyčerpání a kdokoli mohl kdykoli zemřít, stačilo, aby se strážce špatně vyspal.

Tehdejší strach a beznaděj si dnes dokáže kdokoli z nás jen stěží představit. Lidé, kteří si tímto prošli, se o tom neradi zmiňují a raději by zapomněli. Kdo si myslí, že dnes je to těžké, představte si, jak stojíte v řadě, okolo vás jsou lidé, které jste v životě neviděli, možná zítra ani neuvidíte, a nevíte, jestli tento den není váš poslední. Kdo dokázal tyto časy přežít a zachovat si zdravý rozum, si zaslouží můj respekt.

Daniel Ondřej, I3.C (školní rok 2012/2013)