Prohlídka Staré čističky odpadních vod

Stará čistírna odpadních vod v Praze – Bubenči je významným dokumentem historie architektury, techniky a vodohospodářství. Byla postavena v letech 1901–1906 jako poslední článek systematické stokové sítě v Praze. K čištění většiny odpadních vod města Prahy sloužila až do roku 1967, kdy byla nedaleko na Císařském ostrově uvedena do provozu Ústřední čistírna odpadních vod. Studenti se zde seznámili s technologií čistění odpadních vod. Nejvíce je zaujala prohlídka starých parních strojů, motoru a pohonů.

Adolf Leipert

Ohlédnutí za školní akademií 2017

S měsíčním odstupem se vracím ke školní akademii 2017. Mezitím nás již sice pohltily nové starosti a úkoly, ale dovolte mi krátkou úvahu o tom, proč to má smysl.

Jedno je jisté: Kdo něco takového nikdy neprožil na vlastní kůži, pravděpodobně to nepochopí. Nepochopí, že se najdou takoví blázni, kteří jsou ochotni postavit se na jeviště před publikum, rozdávat se, hrát, zpívat a tančit, i když trochu riskují.

A vidíte, jsou takoví. Nemyslí na to, že je „kritika“ roznese na kopytech. Jdou s kůží na trh.

Stojí jim to totiž za to.

Mohou ukázat, že něco umějí. Zviditelnit se.

Mohou prožít úspěch. Potlesk v sále je přece krásnou odměnou.

Mohou navíc poznat nové lidi, kteří (obrazně řečeno) vysílají na stejné vlnové délce, poznat je při společné práci, tvoření, zábavě.

A mohou něco vytvořit, něco dokázat, zapracovat na sobě. Nechat za sebou ten pomyslný zasazený strom (nebo aspoň stromeček). Je to stejný adrenalin, jaký prožívají sportovci či účastníci všemožných soutěží.

A taky mohou udělat někomu radost. Potěšit. Pobavit. I to je příjemný pocit. Nosí se to ale ještě dnes? Stojí za to rodiče, učitelé, kamarádi? Podle našich účinkujících určitě.

Do akademie se letos zapojilo zhruba deset procent žáků školy. Ale vím, že těch, kdo něco mohou nabídnout a něco umějí, je mnohem víc. Jen z nějakého důvodu ještě nenašli chuť či odvahu se přidat. Že by příští rok?

Miluše Moravcová

Fotogalerie na našem facebooku.

Sestřih akademie.

SOČ 2017 – školní kolo

Ve čtvrtek 30. března 2017 se konalo školní kolo Středoškolské odborné činnosti (dále jen SOČ). V soutěžní komisi zasedli Mgr. Radka Müllerová, Ing. Jaroslav Fukátko, Ing. Petr Hellebrand a Ing. Lenka Suchánková.

Středoškolská odborná činnost (SOČ) je dobrovolná zájmová činnost studentů středních škol, kterou realizují ve školách či jiných zařízeních nebo individuálně. Výsledkem je samostatná práce či učební pomůcka, která bude posouzena odbornou porotou a před ní posléze i obhajována. Studenti se účastí v SOČ hodně naučí. Ne vždy mají při svém studiu možnost uplatnit všechny své zájmy a odbornosti a prezentovat (a obhájit) svou práci před odborníky z oboru. Studenti 4. ročníku si mohou natrénovat obhajobu dlouhodobé maturitní práce.

V oboru Elektrotechnika, elektronika a telekomunikace se školního kola zúčastnili Jan Šlehofer z E1.B s prací "Pájecí stanice do auta pro polní techniky" a Tomáš Hančl z E3.A s prací "Inteligentní parkoviště". 

V oboru Informatika se s prací "KeepCube" soutěže zúčastnili Marek Šefl z I4.C, Dominik Kadera z L3.D, Richard Šimeček a Ondrej Telka, oba z E2.A, dále Dominik Dosoudil a Narek Vardanjan, oba z I4.B. Jejich týmová práce zasahuje do několika oborů, každý člen týmu zajišťuje jinou oblast. 

Všechny práce, představené ve školním kole, jsou kvalitní a byly komisí doporučeny do krajského kola.

Všem soutěžícím držíme palce!

Lenka Suchánková

Akademie 2017

Jak už je pomalu mým zvykem, přihlásil jsem se i letos ke spolupráci na školní akademii. A od té doby jsme pod přísnou taktovkou paní učitelky Moravcové přemýšleli a snažili se vymyslet nějaké téma a scénky. Jako první zaujala paní učitelku scénka Operační systémy od Dominika Kadery. Následně jsem ji upoutal já se svým Japonským robotem, scénou jak sbalit Francouzku a poté Dopisem domů, který vznikl ve spolupráci s Matějem Šmídem. V té době už paní učitelka vymyslela, že já jakožto veselá studentka a Zuzana Holušová jako přísná učitelka budeme diváky celou akademií provázet. Scénář nám naštěstí napsala paní Moravcová, jelikož mé šedé buňky mozkové v té době už ztratily svou barvu. Stačilo tedy naučit se pár „A čtyřek“ textu a bylo hotovo.

Jak si asi každý ve škole všiml, po Novém roce začaly přípravy probíhat v plném proudu. Pod kritickým a přísným pohledem paní učitelky Vaněčkové jsme se vždy, kdy to jenom šlo, sešli a cvičili. Stálo to krev, pot a slzy, ale vypilovali jsme svá vystoupení téměř k dokonalosti.

8. 3. 2017 jsme se sešli v Salesiánském divadle a zkoušeli, synchronizovali… Zkrátka měli jsme moc práce. I tak jsem si ale dokázal najit čas, vzal si mikrofon a procítěně jsem zpíval slavné Rammsteiní „Du hast“ a všelijak jinak zvedat náladu nervózním účinkujícím.

V 18:00 šla ale všechna sranda stranou a vystřídala ji nepopsatelně veliká nervozita. Za velikého smíchu a několika žádostí o ruku jsem se, ne zrovna nadšeně a ochotně, převlékl do sukně, počkal, až se v hledišti zhasne a šel si sednout mezi diváky. Při svých výkřicích z hlediště jsem kolem sebe slyšel šepot nespokojených diváků: „…Že se nestydí! Ani klobouk si nesundá a vykřikuje do představení. Pár pohlavků by zasloužila…“ Ovšem po větě: „Já to věděla“ všichni pochopili, že to bylo ve scénáři, a jenom se smáli. To se ovšem nedalo srovnat s tím, jak se smáli, když jsem vylezl na pódium. Smíchu jsem se neubránil ani já, ani přísná Zuzana. Zřetelně jsem slyšel smích paní Havlíkové a mám pocit, že ten hluboký a zvučný smích, co se od ostatních tak odlišoval, patřil panu učiteli Fukátkovi, ale to pouze hádám. Ovšem co jsem si rozhodně nespletl a co mě neustále nutilo smát se na celé kolo, byl zvonivý smích mé matky. Jasně a zřetelně se ke mně nesl a nepřestával, což mě donutilo pronést větu, kterou jsem vyvolal další vlnu bouřlivého smíchu: „Mami, ticho!“ Pak se mi naštěstí povedlo, za pomoci Zuzany, svůj smích ovládnout a akademie za příjemného větrání od spodu pokračovala.

Po závěrečné písničce ze mě spadly zbytky nervozity a opět se dostal ke slovu můj komediální talent. Co může být lepší než udělat to, co nikdo nečeká? A tak mě napadlo, že bych mohl ukázat, jak kvalitní a příjemné spodní prádlo se dá v Lidlu koupit, a myslím, že můj záměr se shledal s úspěchem. Nejvíc nás asi potěšil ten potlesk ve stoje. Paní učitelka Havlíková a pan učitel Hellebrand si stoupli mezi prvními a k nim se postupně přidali všichni diváci. To bylo to nejlepší ocenění, jakého se nám mohlo dostat.

Dlouho jsem se děsil, čím mě spolužáci další den budou častovat, ale nakonec jsem zjistil, že tam nikdo z nich nebyl. Ani nevím, jestli je to dobře, či špatně, každopádně myslím, že mohu s klidným svědomím říci: Přišli o hodně. Nakonec se mé obavy naplnily pouze u pana učitele Šindelky, který mi jinak než Körblerová už neříká. Kupodivu mi to nevadí a beru to jako dobré hodnocení své práce, která zahrnovala i spoustu času mimo vyučování.

Myslím, že školní akademie je přínosná především pro nás, co účinkujeme. Seznámili jsme se se spoustou nových lidí, dokázali si, že život ve škole není jen o učení a povinnostech a poznali jsme učitele i jinak, než jako „přísné kantory“. Stále vzpomínám na situaci, kdy mě paní učitelka Vaněčková poprvé viděla v sukni a málem smíchy spadla na zem. Pak se pouze pokaždé, když mě viděla, na mě podívala a s úsměvem na rtech mi řekla, že mi to sluší. Konverzace s pedagogy po vystoupení nás taky přivedla na myšlenku, že s učiteli může být i sranda, pokud zrovna nezkouší.

Co zbývá ještě dodat? Akademie se vydařila a myslím si, že jsme pro příští rok nasadili laťku velmi vysoko. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že příští ročník školní akademie bude na sto procent stát za to!

Jan Körbler, I3.C

Lyžařský výcvik

Na lyžařský výcvik jsme se my, kluci z naší třídy L1E, těšili a nemohli jsme se dočkat. Jeli skoro všichni moji kamarádi, co byli na adaptačním kurzu. Lyžařský výcvik byl zařazen v rámci TV aktivit pořádaných naší školou.

Počasí na počátku ledna nebylo nic moc, proto jsme také byli mile překvapení, když během týdne napadlo opravdu hodně sněhu, což zaručovalo pohodovou lyžovačku. Táta mi v půjčovně půjčil kvalitní sportovní prkna a týdenní lyžařský výcvik mohl začít.

Na „lyžák“ jsme se vydali ráno v pátek 21. ledna a kolem oběda jsme byli na místě, naším cílem byla Šumava - Lipno. Zabydleli jsme se v hotelu Kobylnice. Pokoje byly super, dokonce na nich byla i televize. Odpoledne po vybalení věcí a rozkoukání se po hotelu, kde mimochodem skvěle vařili a chovali se k nám velice slušně, jsme šli na svah.

Tam jsme se rozdělili do 3 družstev a výcvik mohl začít. Svah, na kterém jsme měli předvádět svá lyžařská umění, byl docela pro mrňata, takže než jsem se stačil rozjet, už jsem byl dole a k svému velkému překvapení jsem skončil v druhém družstvu i s kámošem Miličem. Naši se tomu docela nasmáli, protože u nás v rodině jsem nejlepší lyžař, dokonce už dávám na frak i tátovi, a to je co říct.

Druhý den ale bylo všechno jinak. Přibyli marodi a nakonec jsme s Miličem přece jen obsadili místa v prvním družstvu. Lyžování bylo pohodové. Největší psina ale byla při výletu na běžkách po Lipenském jezeře. Já běžkař - klasik makal jako blázen a pořád za mnou posílali kluky skejtaře, aby mě přibrzdili, že jsem jel moc rychle.

Myslím, že za všechny mohu říct, že instruktoři nás toho dost naučili a skvěle se o nás starali. Nejlepší byl náš učitel tělocviku a vedoucí druhého družstva, který bral všechno v pohodě a byl opravdu kamarád.

Tahle akce školy byla vážně fajn, zdokonalili jsme se v lyžování a běžkování, ale taky jsme se víc stmelili jako parta. Celý týden jsme si super užili a vzpomínáme na něj jenom v tom dobrém.

Jan Kudrna, L1.E