Jak jistě všichni vědí, dnešní lidstvo čelí velikým problémům, jedním z těch největších a nejhrozivějších však je globální oteplování. I proto jsme se s naší třídou a třídním učitelem – fyzikářem – rozhodli vydat se do Ústavu fyziky plazmatu, kde se v současnosti nachází největší fúzní reaktor v České republice, který by současnou klimatickou krizi mohl vyřešit. Ústav se nachází nedaleko od zastávky metra Ládví. Asi pět minut pěší chůze a otevírá nám doktor Jan Mlynář, jeden z pracovníků zdejšího výzkumu.
Pan doktor uvádí svou přednášku vysvětlením, co vlastně v Ústavu vědci zkoumají a jak by nám to mohlo do budoucna pomoci. „My tady vlastně zkoumáme, co se děje s látkami, když jsou vystaveny extrémně vysoké teplotě, máme tady teploty v řádech milionů stupňů.“ Nebezpečí však prý nehrozí, celé plazma (plyny, v nichž dochází k odštěpení elektronů, pozn. redakce) je udržováno pomocí super silných magnetů, navíc je tisíckrát řidší než vzduch. A jak tato technologie vlastně může pomoci? K tomu potřebujeme pochopit, jak takový fúzní reaktor vlastně funguje oproti klasickému, štěpnému.
Tak my vlastně navodíme ohromné teploty, toho dosáhneme výboji v magnetickém poli, a ty částice, které by spolu za normálních podmínek nereagovaly, protože se odpuzují, tak ty se nyní sloučí, protože na ně působí ohromný tlak. No a jak se sloučí, tak vznikají buďto nějaké jiné izotopy vodíku, nebo přímo helium. A co je ale zajímavější, vzniká především ohromné množství energie, které my můžeme využít,“ říká Mlynář, vysvětluje tím, v čem je fúzní reaktor výhodný.
„Tak za prvé, jaderný odpad je helium, které je neškodné a máme ho málo. Oproti tomu štěpný reaktor vyrobí ohromné množství radioaktivního odpadu, které se bude rozpadat další tisíce let. Navíc nehrozí riziko výbuchu, jelikož magnet můžeme kdykoliv vypnout a nespustí se nám řetězová reakce.“
Tyto reakce by mohly, podle Mlynáře, sloužit lidstvu další tisíce let, jelikož palivem je vodík, kterého je všude plno, především v oceánech. Dnes je však příliš brzy na to, abychom se radovali; „Bohužel jsme jako lidstvo zatím v takové ‚fúzní době kamenné,‘ jelikož se nám zatím nedaří reakce udržovat tak, aby přinášely více energie, než kolik spotřebuje magnetické pole.“ V tom by nám však prý měl pomoci ITER, mezinárodně financovaný reaktor, momentálně stavěný ve Francii, který by měl být spuštěn okolo roku 2025 (ačkoliv jeho dokončení bylo již několikrát odsunuto).
Když jsme se dozvěděli specifika fungování reaktoru, provedl nás pan doktor velínem, kde byla spousta obrazovek s grafy, ukazujícími průběhy reakcí a statistiky z nich vyvozené. Dále jsme dostali helmy a šli se podívat na reaktor samotný. Má asi 5 metrů na výšku, poloměr okolo tří metrů a je obalen změtí tisíců kabelů, od těch nejmenších, pár milimetrů širokých, až po ty, které mohly mít desetinu metru. Do reaktoru vede stropem velký laser, podle pana Mlynáře dost silný na to, aby propálil díru do zdi, pomocí něj se měří teplota. Nakonec nás provedl ještě mimo budovu, kde se nachází setrvačník, sloužící k uchování energie pro udržení magnetického pole.
„Bohužel je smutnou pravdou, že energetické společnosti nám nechtějí dávat tolik energie, proto ji zde musíme uchovávat v těchto setrvačnících. V budoucnosti budeme snad využívat tuto energii již zcela běžně, nyní však nejsou peníze. Počítáme, že energii z fúzních reaktorů budeme moci čerpat nejdříve, a to jsem optimistický, okolo roku 2060,“ říká Mlynář, na závěr. Nato jsme se rozloučili, vrátili své helmy a odešli.
Heribert Greinix, L3.E
