Ekonomická soutěž ve finanční gramotnosti

Od 11. listopadu 2019 probíhá po celé České republice vzdělávací soutěž na téma: Finanční gramotnost. Zúčastnili se jí studenti třetích ročníků, kteří tak měli možnost porovnat své znalosti z oblasti financí.

Až do 9. ledna 2020 probíhala školní kola s pravidly „každý sám za sebe“. U nás se nejlépe umístil Adam Krejzl, poté Tran Minh Duc na druhém místě a na třetím místě Miroslav Hornek. Tito žáci následně postoupili do okresního kola, kde spolupracovali jako tým proti ostatním školám a úspěšně získali první příčku tabulky. Teď už jim můžeme pouze držet palce, ať vyhrají i krajské kolo, které se bude konat mezi 12. únorem a 6. březnem, a postoupí tak do velkého finále.

Miroslav Hornek, I3.C

Výlet do budoucnosti Ars Electronica Center

Naši výpravu do centra ARS electronica zahajujeme v pochmurné náladě ihned po návštěvě koncentračního tábora Mauthausen, který se nachází v blízkosti Lince, a tedy i ARS electronica. Centrum ARS se nachází v samotném středu hlavního města rakouské spolkové země Horní Rakousy.

Návštěvu zahajujeme u skříněk, kam si dáváme své věci a hned nás rozdělují na dvě skupiny, jedna bude mít anglicky mluvícího průvodce a druhá slovensky mluvícího. Spolu s dalšími účastníky stáže Erasmus+ jsem u anglicky mluvícího Rakušana, který spustí velice rychlou angličtinou s německým přízvukem. Dozvídám se, že celé centrum ARS je zaměřeno na umělou inteligenci, její využití a ukázku, že není nebezpečná.

Scházíme do dolních pater budovy, kde je umístěna sekce zaměřená na obraz. Průvodce nám ukazuje obraz Mony Lisy, který je umělou inteligencí rozpohybován tak, aby budil dojem, že žena je živá a že na nás mluví. Další zajímavá část nás čekala na samotném vrcholu budovy, kde se za pomoci umělé inteligence kombinují skladby dvou i více hudebních skladatelů. Tyto zvukové záznamy mě do té chvíle uchvátily asi nejvíce, je naprosto fascinující slyšet kombinaci Chopina a Mozarta v jedné skladbě. Scházíme opět ke vstupu a je nám řečeno, že nás čeká půl hodiny v DeepSpace 8k, což je promítání na zeď o rozměrech 16x9 metru a jak již název praví, v 8k.

Projekce v 8k je pro obě skupiny a je komentována slovenským průvodcem. Je to naprosto neuvěřitelné, nelze ani popsat, jaké pocity v člověku vyvolávají detailní, pečlivě ostré záběry v reálném čase, ať už vesmíru, nebo naší přírody. I když vidíte takové nádherné video v televizi, chcete další, je to jako droga a tady vám ji cpou rovnou po lžících. Nejvíce působivé, takzvaně „Mind blow“, jsou záběry přírody. Vidíme čmeláka přes celou zeď, vidíme i detail lidského oka, je to naprosto fascinující. Všichni jsme naprosto ohromeni, ať už ze záběrů vesmíru, přírody, nebo záběrů fiktivních. Věřím, že nejeden člověk změnil po tomto zážitku svůj přístup ke světu kolem nás.

Osobně bych návštěvu ARS Electronica doporučil každému, kdo se, byť jen trochu, zajímá o umělou inteligenci. Ovšem co se týče DeepSpace 8k, to je něco tak zajímavého, že bych to doporučil naprosto každému, nezáleží na tom, zda ho zajímá vesmír, lidské tělo, počítače, nebo prostě cokoliv, na co si vzpomenete. Je to určitě něco, co stojí za to minimálně jednou zažít.

Filip Havlík, L3.E

Já jsem ve skupině se slovenským průvodcem. Průvodce začíná vyprávět o historii muzea, jeho vzniku, co v něm můžeme vidět a co zde bude k vidění v budoucnu. Pak nás vede k prvním exponátům, a to do sekce práce s DNA:

„V této době již dokážeme měnit jak rostlinnou, tak živočišnou DNA. Uměl by mi někdo říct, k čemu to může být dobré u rostlin?”

Spolužák se hlásí a odpovídá: „No, můžeme jim takto dát ochranu proti škůdcům.”

„To také, ale hlavně můžeme vzít třeba RNA kaktusu, který nepotřebuje téměř žádnou vodu, a vložit ji například do nějaké zemědělské plodiny. To by mohlo v budoucnu vyřešit nedostatek vody na zavlažování. K čemu myslíte, že to může být dobré u člověka?”

Někdo se přihlásí a odpovídá: „Mohli bychom z DNA odstranit nemoci.”

„To bychom mohli, již jsme ve fázi, kdy dokážeme z DNA vystřihnout například rakovinu. Problém je v tom, že v té samé sekci, kde se nachází rakovina, se může nacházet nějaká lidská funkce, která by se vystřihla společně s ní. Kvůli tomu se tato metoda ještě nemůže používat.”

Dál nám průvodce povídá o zajímavém exponátu, který je právě ukázkou křížení DNA. Ukazuje nám na malou místnůstku, kam se můžeme jít podívat pouze po jednom. V další části expozice se máme prý posadit a poslouchat. Před sebou vidíme obrazovky s obličeji lidí a simulaci jejich stárnutí. Jelikož nás ale tlačí čas, tak se během chvíle přesunujeme do další části. Průvodce povídá o tom, že v Číně chtějí používat systém kamer, který dokáže rozeznat lidské obličeje, a podle toho poznat jejich identitu. Dozvídáme se, co všechno tyto kamery dokážou poznat. Pak nás ještě provádí dalšími zajímavými exponáty. Jeden z nich je zařízení, které po nasazení na hlavu dokáže vnímat frekvence mozku a po době potřebné pro kalibraci je možné psát vlastními myšlenkami. Na kalibraci ovšem nemáme čas, ale jeden z mých spolužáků dostává možnost si to vyzkoušet. Po nasazení vidíme, že na obrazovkách nabíhají grafy frekvencí a průvodce nám s úsměvem sdělí: „Tady vidíte, že váš kamarád má opravdu mozek. Nyní se můžeme podívat, jak se frekvence mění, když váš kamarád mrkne nebo otevře pusu. “ Spolužák od něho dostává pokyny. Zajímavá podívaná.

S kamarády zůstávám ještě hodinu v muzeu a pak se jdeme podívat do města.

Martin daněk, L3.E

Poznávací zájezd – Rakousko: Mauthausen

Je sychravé listopadové dopoledne, když se náš autobus zastaví před branami, za kterými se nejednomu udělá úzko při pomyšlení na to, co se tu v historii událo. Řeč je zde bezpochybně o jednom z nejznámějších nacistických táborů Mauthausen, a byť tento tábor nebyl převážně vyhlazovací, vryl se do pamětí lidí jako jeden z nejkrutějších.

Na první pohled je jasné, že veškerý úsměv a dobrou náladu necháme v autobuse. Fouká silný vítr, jelikož tábor je na nejvyšším místě v okolí a mně samotnému dochází, že s dobrou náladou jsem si nechal v autobuse i čepici a rukavice. Procházíme velkou vstupní branou a průvodkyně, jež nám místo popsala v autobuse, nastupuje na „Appelplatz“ a vysvětluje nám podrobnější detaily ze života tábora. Počty mrtvých, dělení vězňů i praktiky dozorců, ze kterých se nejednomu udělalo zle. „Z toho zůstává rozum stát,“ dodala sama průvodkyně, „když si vezmeme, jací lidé zde pracovali. Co se jim asi muselo honit hlavou? Když byli schopni šlapat po lidských tělech v botách s kovovými podpatky…“

S průvodkyní si jdeme dál prohlédnout vězeňské baráky - dům by nebylo správné pojmenování. Dřevěná zeď, prkenná podlaha. Interiér bez jediného kusu nábytku. Pouze postele, ale u nich platí podobný popis jako u baráku samotného. Ze dřeva a na jednu se muselo vejít 6 vězňů. Takto procházíme všemi budovami, až projdeme i tou poslední. Následně se jdeme podívat na masové hroby.

Už v této chvíli mi běhá mráz po zádech, ale ještě jsme nebyli v hlavní budově. K té nám průvodkyně pouze dodala: „ Teď si projdete hlavní budovu, nejdříve první patro, poté podzemí. K podzemí chci jen dodat, že je tam zakázané mluvit. Mluvit je tam velmi neslušné, nepietní.“ A skutečně, jak otevřu dveře do podzemí, uhodí mě do očí veliká pec, určená pouze na spalování mrtvol. Procházím další chodbou a zpozoruji jakési svítivé desky. Jsou na nich napsána jména všech známých mrtvých vězňů. Nějak mi z toho není dobře. Jména jsou psaná klasickou velikostí písma, kterou používáme ve wordových dokumentech. To by nebylo tak zlé, kdyby desky neměly plochu okolo 10m2, což po přepočítání jmen vydá strašlivá čísla. Poslední část v podzemí je však zdaleka nejhorší. Plynová komora. Je to strašný pohled, jediné, co dokážu, je se do nad ni naklonit, ale jinak hned pryč.

Tábor jsme prošli. Čekají nás ještě „schody smrti“, jak se jim zde přezdívá. A opravdu, docházíme k okraji skály, kde asi 100 m pod námi vedou dlouhatánské schody někam hluboko do dolu. Průvodkyně nám vypráví: „Tyto schody sloužily jako vyhlazovací prostředek, vězni měli za úkol ručně tahat třeba i padesátikilové kameny po těchto 186 schodech. Nebylo neobvyklé, že se z práce večer nevrátil ze skupiny nikdo.“

To byla hořká tečka za jedním z nejmrazivějších míst na zemi, kde nejednomu zůstává rozum stát: ze sadistických praktik dozorců i tragických životních podmínek vězňů. Jestli si odsud dnes máme něco odnést, je to určitě poučení, abychom už nikdy takovýto teror nedopustili, abychom něčemu podobnému pouze nepřihlíželi.

Lukáš Balcar, L3.E

Tokamak – Energie budoucnosti?

Jak jistě všichni vědí, dnešní lidstvo čelí velikým problémům, jedním z těch největších a nejhrozivějších však je globální oteplování. I proto jsme se s naší třídou a třídním učitelem – fyzikářem – rozhodli vydat se do Ústavu fyziky plazmatu, kde se v současnosti nachází největší fúzní reaktor v České republice, který by současnou klimatickou krizi mohl vyřešit. Ústav se nachází nedaleko od zastávky metra Ládví. Asi pět minut pěší chůze a otevírá nám doktor Jan Mlynář, jeden z pracovníků zdejšího výzkumu.

Pan doktor uvádí svou přednášku vysvětlením, co vlastně v Ústavu vědci zkoumají a jak by nám to mohlo do budoucna pomoci. „My tady vlastně zkoumáme, co se děje s látkami, když jsou vystaveny extrémně vysoké teplotě, máme tady teploty v řádech milionů stupňů.“ Nebezpečí však prý nehrozí, celé plazma (plyny, v nichž dochází k odštěpení elektronů, pozn. redakce) je udržováno pomocí super silných magnetů, navíc je tisíckrát řidší než vzduch. A jak tato technologie vlastně může pomoci? K tomu potřebujeme pochopit, jak takový fúzní reaktor vlastně funguje oproti klasickému, štěpnému.

Tak my vlastně navodíme ohromné teploty, toho dosáhneme výboji v magnetickém poli, a ty částice, které by spolu za normálních podmínek nereagovaly, protože se odpuzují, tak ty se nyní sloučí, protože na ně působí ohromný tlak. No a jak se sloučí, tak vznikají buďto nějaké jiné izotopy vodíku, nebo přímo helium. A co je ale zajímavější, vzniká především ohromné množství energie, které my můžeme využít,“ říká Mlynář, vysvětluje tím, v čem je fúzní reaktor výhodný.

„Tak za prvé, jaderný odpad je helium, které je neškodné a máme ho málo. Oproti tomu štěpný reaktor vyrobí ohromné množství radioaktivního odpadu, které se bude rozpadat další tisíce let. Navíc nehrozí riziko výbuchu, jelikož magnet můžeme kdykoliv vypnout a nespustí se nám řetězová reakce.“

Tyto reakce by mohly, podle Mlynáře, sloužit lidstvu další tisíce let, jelikož palivem je vodík, kterého je všude plno, především v oceánech. Dnes je však příliš brzy na to, abychom se radovali; „Bohužel jsme jako lidstvo zatím v takové ‚fúzní době kamenné,‘ jelikož se nám zatím nedaří reakce udržovat tak, aby přinášely více energie, než kolik spotřebuje magnetické pole.“ V tom by nám však prý měl pomoci ITER, mezinárodně financovaný reaktor, momentálně stavěný ve Francii, který by měl být spuštěn okolo roku 2025 (ačkoliv jeho dokončení bylo již několikrát odsunuto).

Když jsme se dozvěděli specifika fungování reaktoru, provedl nás pan doktor velínem, kde byla spousta obrazovek s grafy, ukazujícími průběhy reakcí a statistiky z nich vyvozené. Dále jsme dostali helmy a šli se podívat na reaktor samotný. Má asi 5 metrů na výšku, poloměr okolo tří metrů a je obalen změtí tisíců kabelů, od těch nejmenších, pár milimetrů širokých, až po ty, které mohly mít desetinu metru. Do reaktoru vede stropem velký laser, podle pana Mlynáře dost silný na to, aby propálil díru do zdi, pomocí něj se měří teplota. Nakonec nás provedl ještě mimo budovu, kde se nachází setrvačník, sloužící k uchování energie pro udržení magnetického pole.

„Bohužel je smutnou pravdou, že energetické společnosti nám nechtějí dávat tolik energie, proto ji zde musíme uchovávat v těchto setrvačnících. V budoucnosti budeme snad využívat tuto energii již zcela běžně, nyní však nejsou peníze. Počítáme, že energii z fúzních reaktorů budeme moci čerpat nejdříve, a to jsem optimistický, okolo roku 2060,“ říká Mlynář, na závěr. Nato jsme se rozloučili, vrátili své helmy a odešli.

Heribert Greinix, L3.E

Exkurze na FEL ČVUT

Dne 7. 2. absolvovala třída E3.A exkurzi na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze. Týž den probíhal oficiální Den otevřených dveří, nicméně naší třídě byla umožněna soukromá prohlídka i program, který pro nás připravil vědecký pracovník a učitel katedry elektrotechniky a fyziky doktor Jan Koller.

Navštívili jsme množství zajímavých pracovišť a absolvovali dvě neméně zajímavé přednášky. Nejprve jsme jako byli na pracovišti u baterkářů, kde jsme byli seznámeni s certifikovaným postupem kontroly bateriíí. Na přednášce Akumulace energií všechny studenty pozdravil pan proděkan se slovy, že fandí elektrotechnickým průmyslovákům, protože sám z jedné vzešel. Pak jsme vyslechli  velmi zajímavě a srozumitelně podaný přehled akumulace energií, výhody a nevýhody různých baterií a a způsoby uchovávání energií.

Po krátké pauze  jsme absolvovali exkurzi  s fundovaným výkladem v předváděcí místnosti oboru Lékařská elektronika a bioinformatika o lékařské technice a biomedicínském inženýrství.

Viděli jsme také dílnu trakce a učebnu informatiky a mikroprocesorů.

Následovala přednáška Fyzikální extrémy, která tak jako předchozí v nás vzbudila velký zájem, kdy jsme velmi pozorně hltali každé slovo přednášejícího.

Po ukončení plánované oficiální části dne doktor Koller nabídl ještě zájemcům prohlídky dalších pracovišť. Tak jsme až s dychtivou zvědavostí následovali našeho průvodce spletitým systémem chodeb.

Největší úžas a nadšení v nás zbylých jistě vyvolala katedra vysokého napětí. Již vstup do celooplechované místnosti s pohledem na respekt budící transformátory a majestátní násobiče napětí mnozí z nás brali za splněný sen. Dočkali jsme se i ukázky primitivní iontové trysky nebo hrajícího Teslova transformátoru.

Když jsme byli usazeni v místnosti plné žárovek, zářivek, LED lamp, výbojek i různých dalších generátorů světla, nikdo nevěděl, co lze od takového pracoviště čekat. Jednalo se o laboratoř měření světla. Demonstrace měření nebo ukázka zářiče úzkého spektra byla zajímavá, nicméně největším překvapením byla určitě výbojka, jež přes závěs osvítila jak celou místnost, tak i chodník za okny.

Poslední zastávkou dne  byl velký sál, dříve sloužící k servisu tanků, kde si studenti „hrají“ s většími stroji. Mimo jiné se právě zde připravují každý rok na závody formulí. Jejich poslední výtvor nás doslova šokoval svým výkonem.

Den byl pro nás velmi přínosný, především pro všechny zajímavosti, jež jsme viděli nebo vyslechli, ale i osobou našeho průvodce.

Na závěr připojujeme zaznamenané bonmoty pana doktora Kollera:

„Oni neumějí v prváku krátit zlomky, tak mi kolega řekl, abych je to naučil. Zamyslel jsem se a odpověděl:  Můžu to zkusit, ale kdyby se mi to náhodou povedlo, podám experimentální důkaz, že předchozích 13 let školní docházky je zbytečných, to chcete?“

„Necítím se být odpovědný za to, co si druzí myslí, že mám zvládnout.“

Kamil Houdek

Antonín Ungr

Blanka Suriaková

Další velký úspěch studentů naší školy

Již tradičně se naše škola zúčastnila Bobříka informatiky. V kategorii Senior postoupilo do krajského a zároveň ústředního kola 11 studentů z naší školy. Krajské kolo se konalo dne 28. 1. 2020. Celkem soutěžilo 27 nejlepších řešitelů z Prahy, z toho 10 soutěžících bylo z naší školy. Naše škola byla v krajském kole nejpočetněji zastoupena.

Minimálně 150 bodů získalo a tím se stalo úspěšnými řešiteli 24 studentů z Prahy. Z naší školy se úspěšnými řešiteli stalo 9 studentů:

Pořadí	Jméno	Příjmení	Škola	Body
1	Adéla Karolína	Ž.	Gymnázium Ch. Dopplera, Praha 5	228
2	Tomáš	R.	Gymnázium Voděradská, Praha 10	224
3	Jan	Slovák	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	224
6	Jakub	Marek	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	220
9	Matyáš	Koc	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	212
10	Kamil	Houdek	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	208
13	Michal	Karel	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	192
15	Allan	Nurymov	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	183
17	Vojtěch	Pantoflíček	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	176
18	Matěj	Nejedlý	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	172
21	Kateřina	Hrdličková	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	160

V celostátním pořadí se 4 studenti naší školy umístili mezi prvními čtyřiceti.

Pořadí	Jméno	Příjmení	Škola	Body
16	Jan	Slovák	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	224
26	Jakub	Marek	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	220
37	Matyáš	Koc	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	212
39	Kamil	Houdek	SPŠE V Úžlabině, Praha 10	208

Ivana Durdilová